"Každý den je pro někoho konec světa. Čas stoupá a stoupá, a když dosáhne úrovně vašich očí, utopíte se." Margaret Atwoodová napsala určitě zajímavou knihu, v době jejího vzniku bezpochyby předběhla svoji dobu, mistrně pracuje s napětím a bystří čtenáři již od samého začátku tuší, že ne vše bude takové. Jen... čeho je moc, toho je někdy příliš, knížce by tak moc prospělo zkrácení, hlavně první polovina byla úporná, přeskakování v ději, až čtyři dějové linky, přerušování právě v momentě, kdy si zrovna danou dějovou linku oblíbíte... a než se k ní vrátíte, musíte se pročíst stránkami detailů nebo dokonce nesmyslných příběhů... váhala jsem mezi 3 a 4 hvězdama, ale pod 4 hvězdičky bych se v tomto případě nepodepsala. Pokud chcete něco od velké spisovatelky Atwoodové číst, určitě je Příběh služebnice to, co Vás dostane. (březen 816 str.)

Kniha kompozičně a jazykově bohatá, kniha vyvolávající otázky týkající se pravých hodnot, kniha o životě. Vypravěčka Iris je stará žena, které odchází tělo rychleji než mysl; to a pocit dlužného vysvětlení jedné podstatné informace z minulosti ji nutí vyvolávat v paměti (a zapisovat) události z mládí, plné barev, chutí a vůní. Součástí této vzpomínkové části jsou milostný příběh skrývající se dvojice (nevěřte anotaci něco o sexuální otevřenosti), zprávy z tisku (především o úmrtích členů rodiny) a fantastický příběh Slepý vrah, vyprávěný na pokračování mužem důležitým pro ni i její sestru Lauru. Iris zaznamenává i své současné dny – s nadhledem a sebeironií komentuje své stárnutí a osamělost: „Pořád si připadám víc a víc jako dopis – někam posílaný, někde vyzdvihnutý. Ale dopis bez adresy.“ „Slepý vrah“, onen původní, vymýšlený mužem pro milenku, je krutý, plný utrpení a smrti. Když ale dočtete pravdivý Irisin příběh, zasáhne vás mnohem intenzivněji (stejně jako mě) krutost slepého vraha (nebo slepého boha či slepé spravedlnosti, jak nad tím uvažuje Iris), který určil její skutečný život. Je to působivé – a hodně dobré.