Tak tady jsme se shodly s naší desetiletou vnučkou, která dostala knihu k narozeninám: páni, to je pěkně strašidlácký příběh! A taky že je. Už jen ta představa, že se nám každou chvíli sám od sebe houpá lustr nebo u nás někdo chodí v noci po domě...no, brrr! Že Kristina Ohlsson umí psát, to vím už z jejich knih pro dospělé. A že umí psát i pro děti, to se teď dovídám ze série Billie a Aladin. A tak dávám za čtyři a doporučuji.

Tuhle knížku jsem si přečetl jen tak cvičně, jestli by někdy v budoucnu nepřicházela v úvahu coby dárek pro naše vnuky (v tiráži je uvedeno „pro děti od 9 let“), ale tady padlo zrno na kamenitou půdu. Prostě se mi to nelíbilo – což konstatuji s vědomím, že mě od cílové skupiny dělí víc než půl století. (Pozor, SPOILERY!) Bylo toho víc, s čím jsem byl nespokojen (třeba poměrně malá autorčina invence při budování příběhu), ale tím nejpodstatnějším, co knize vyčítám, je její určitá nedětská morbidita: mrtvý tatínek, nemocná maminka, uhořelá mladá žena, sotva dospělá pečovatelka, oběšená na háku od lustru, popálené dítě, dvě utopené děti, nemocné děti (lámavost kostí), pokus o utopení malé holčičky, chlapec, kterému se to – poté, co mu uhoří maminka – v hlavě trochu pomotá… Možná za to může moje stařecká přecitlivělost, ale na mě kniha působila natolik depresivně, že jsem ji dočetl jen se silným sebezapřením. Proti gustu žádný dišputát, ale já osobně si knihu pro děti představuju trochu jinak…