Sítě

K Petře Dvořákové jsem se dostala díky rozhovoru v časopisu HOST 01/2019, kde jsem zjistila, mj. že její vlastní životní příběh by vydal sám o sobě na několik dramat a všechny tyto její zkušenosti pak možná nasměrovaly její autorskou dráhu směrem k emocím, a k jejich prožívání. Ke knížce Sítě sama autorka říká, že jsou čistou beletrií, samozřejmě, že se jí problem „nesebevědomí“ přirozeně nějak vnitřně dotýká, ale příběhy, jako takové si kompletně vymyslela, nepíše proto, aby se s něčím vyrovnávala, ale proto, že se potkala s tématem, které ji nějak zasáhlo, a to pak domýšlí prostřednictvím příběhu, protože to je místo, kde ho může nahlížet z různých perspektiv, skrze postavy, může tak být někým jiným a zakoušet emoce někoho jiného. To mě zaujalo, a tak jsem se opatrně pustila po té umně utkané pavučině a nechala se zlákat do sítí tří příběhů, ve kterých se hlavní hrdinky zapletou do nastražených „pastí“ – sítí zaběhnutých vzorců chování. “Teprve teď vám dojde, jak se věci mají. A kde v tom všem stojíte vy sami. Jenže to už je pozdě. … Jestli tomu celému chcete porozumět, zapomeňte na jakoukoliv logiku. Zapomeňte na všechny zákonitosti, podle kterých jste se až dosud v každodenním životě orientovali. Zapomeňte I na svou …mimořádně vyvinutou schopnost odhadnout chování druhého člověka několik kroků dopředu.” Tři příběhy, a v každém, jako diváci filmu, můžete sledovat, jak se hlavní hrdinka ocitne pořádně zamotaná v životní situaci do které ji dostalo její /ne/sebevědomí. „Kristýnu samotnou rozčilovalo, že se nedokáže skoro nikdy uvolnit. Její dny byly jeden vedle druhého napjaté jako struny, aniž k tomu měla vážnější důvod, a co chvíli se propadala do nejistoty a váhání.” V příbězích Petry Dvořákové tak zjistíte, jaké to je, když některá z emocí, např. ostych, navzdory všem předsevzetím, vždy zvítězí. Hrdinky těchto příběhů ale nejsou pasivní, vědí, že je něco špatně a sbírají sílu s tím něco provést, jejich metou je něco, co je pro mnohé běžnou součástí jejich životů, ovšem ne tak pro hrdinky těchto příběhů, “víc si věřit” – to je pro ně cíl, naštěstí jen skoro nedosažitelný. Každopádně se milí čtenáři připravte na poměrně komplikovanou pouť … sítě, které Petra Dvořáková upletla jsou pořádně pevné, budete tápat v indiciích, pochybovat o jejich smyslu a snažit se pochopit, a přitom k vyřešení téhle hádanky stačí jen … “zbavit se všech stereotypů” a podívat se na svět z různých úhlů pohledu … „To právě nevím. Řekla bych, že se mi víc líbí, když zůstává nějaké tajemství a naděje. Ale stejně mi to nikdy nedá a nakonec vždycky nasvítím scénu i seshora, abych poznala pravdu.”

K Petře Dvořákové jsem se dostala díky rozhovoru v časopisu HOST 01/2019, kde jsem zjistila, mj. že její vlastní životní příběh by vydal sám o sobě na několik dramat a všechny tyto její zkušenosti pak možná nasměrovaly její autorskou dráhu směrem k emocím, a k jejich prožívání. Ke knížce Sítě sama autorka říká, že jsou čistou beletrií, samozřejmě, že se jí problem „nesebevědomí“ přirozeně nějak vnitřně dotýká, ale příběhy, jako takové si kompletně vymyslela, nepíše proto, aby se s něčím vyrovnávala, ale proto, že se potkala s tématem, které ji nějak zasáhlo, a to pak domýšlí prostřednictvím příběhu, protože to je místo, kde ho může nahlížet z různých perspektiv, skrze postavy, může tak být někým jiným a zakoušet emoce někoho jiného. To mě zaujalo, a tak jsem se opatrně pustila po té umně utkané pavučině a nechala se zlákat do sítí tří příběhů, ve kterých se hlavní hrdinky zapletou do nastražených „pastí“ – sítí zaběhnutých vzorců chování. “Teprve teď vám dojde, jak se věci mají. A kde v tom všem stojíte vy sami. Jenže to už je pozdě. … Jestli tomu celému chcete porozumět, zapomeňte na jakoukoliv logiku. Zapomeňte na všechny zákonitosti, podle kterých jste se až dosud v každodenním životě orientovali. Zapomeňte I na svou …mimořádně vyvinutou schopnost odhadnout chování druhého člověka několik kroků dopředu.” Tři příběhy, a v každém, jako diváci filmu, můžete sledovat, jak se hlavní hrdinka ocitne pořádně zamotaná v životní situaci do které ji dostalo její /ne/sebevědomí. „Kristýnu samotnou rozčilovalo, že se nedokáže skoro nikdy uvolnit. Její dny byly jeden vedle druhého napjaté jako struny, aniž k tomu měla vážnější důvod, a co chvíli se propadala do nejistoty a váhání.” V příbězích Petry Dvořákové tak zjistíte, jaké to je, když některá z emocí, např. ostych, navzdory všem předsevzetím, vždy zvítězí. Hrdinky těchto příběhů ale nejsou pasivní, vědí, že je něco špatně a sbírají sílu s tím něco provést, jejich metou je něco, co je pro mnohé běžnou součástí jejich životů, ovšem ne tak pro hrdinky těchto příběhů, “víc si věřit” – to je pro ně cíl, naštěstí jen skoro nedosažitelný. Každopádně se milí čtenáři připravte na poměrně komplikovanou pouť … sítě, které Petra Dvořáková upletla jsou pořádně pevné, budete tápat v indiciích, pochybovat o jejich smyslu a snažit se pochopit, a přitom k vyřešení téhle hádanky stačí jen … “zbavit se všech stereotypů” a podívat se na svět z různých úhlů pohledu … „To právě nevím. Řekla bych, že se mi víc líbí, když zůstává nějaké tajemství a naděje. Ale stejně mi to nikdy nedá a nakonec vždycky nasvítím scénu i seshora, abych poznala pravdu.”

Příběhy tří žen, které se mohou odehrávat všude kolem nás, protože nedostatek sebevědomí má mnoho podob. První povídka trošku pomalejší, ale výborná, o ženě s nízkou sebedůvěrou, kterou si vybral obratný manipulátor, druhý je výborný příběh o ženě, jejíž manžel prošel náhlou konverzí. Třetí povídka naprosto strhující, syrová a drsná, snad nejdramatičtější osud a závěr byl jako úder na zvon. Výborně prokreslené postavy, ale myslím, že patří ke knihám, ke kterým se člověk musí pročíst nebo něco prožít, jinak knihu nedocení. Pro mě nově objevená česká spisovatelka a už se těším na její Dědinu.