Sbírka hororových povídek Nathana Ballingruda, co na první dobrou evokuje spíš průvodce mytologií, je označována za skrytý poklad amerického hororu. Tohle označení je poměrně diskutabilní, byť právě z figurek amerických zapadákovů těží autor nejvíc. Nečekejte jezerní monstra (je tam jen jedno a je mrtvé), ale všemožné formy děsu - od profláknutých vlkodlaků a upírů až po úplně jiná, často i s lidskou tváří. Ballingrud tady několikrát zavítá do white thrash spodiny a obecně na okraj společnosti a pokud zbožňujete konfrontace se zlem tváří v tvář, mockrát se jich nedočkáte. Právě proto tahle sbírka nesedne každému, těch nevyřčených věcí je tam často více než vyřčených a pokud potřebujete mít všechno do puntíku vysvětlené a uzavřené, tady dost narazíte. Ballingrud vás totiž několikrát beze slova opustí a buď mu ukážete prostředníček, nebo uznáte, že i tak to za to stálo.

Nevím, prohlášení, že jde o skrytý poklad literatury je, dle mého názoru přehnané. Z devíti povídek se mi líbily dvě, bohužel až moc málo rozvinuté. Zbytek stál, s prominutím, za psí štěk. Asi nejsem fanda tohohle způsobu hororu, ale číst povídku, která je o ničem a nevyústí v nic se mi nelíbilo. Přitom takovéto příběhy mám rád, ale ne tady a ne v téhle knize. Žvatlaní o ničem.