Dvě básnické prózy, ve kterých autor vzdává pomyslný hold přírodě, jenž je průvodcem jeho života a ztělesněním samotného božství ve všech jeho podobách. Ne posmrtný ráj někde na nebesích, ale ráj pozemský, spatřovaný i v těch nejvšednějších událostech dne. Pohyb trávy a vůně květin. Déšť dopadající na vyprahlou zem. Mraky rozestupující se po bouřce. Autor nás provází krajinou a ukazuje nám, že všednost je jen naše neschopnost vidět v rádoby všední skutečnosti, skutečnost spirituální. Jaccottet umě balancuje mezi obdivem k proměnám přírody a úctou k životu samému. Ale nezapomíná ani na smrt, která některé tyto obrazy prostupuje a vytváří tak napětí, bez něhož by nebylo žádné umění možné. Jaccottetovy básně, stejně jako jeho básnické prózy, mají blízko k japonským haiku a starým čínským básníkům (např. Wang Wejovi), jejichž poezie se taktéž skrze jednoduchý popis "všední skutečnosti" dobírá k obrazům nevšední krásy, a to bez laciné nostalgie a sentimentu, jen s lehkým nádechem melancholie. "Než se nadobro připojíš k řadě přízraků, napiš, že není vyššího nebe než tento pramen v barvě trávy."