Jak je tu napsáno v jiných komentářích - kniha je i pro mě zdlouhavá. Poprvé jsem byl velice zklamaný, ale při dalším a dalším čtení to zmizelo a teď ji mám opravdu rád. Myslím, že právě Mertonova poctivost vede k tomu ,že opravdu důkladně sleduje svůj život až po vstup do kláštera a díky tomu je pro mě tento proces uvěřitelný. Několik pasáží patří mezi duchovně nejvýživnější v celém mém čtenářském životě.

Mertonovu autobiografii jsem sice nečetl jedním dechem, vlastně mi to od první stránky až do konce trvalo půl roku, ale nevadilo to. Kniha nepatří mezi ty, u kterých byste museli držet v paměti všechny detaily z předchozích stran. Jako příběh osobní konverze je kniha velmi poutavá, i když Merton zamlčuje své nemanželské dítě. Jen ten, kdo to ví (např. z předmluvy k výročnímu americkému vydání z roku 1998), to z náznaků vyčte. Dítě, plod jeho divokých cambridgeských studií, byl také důvod, proč byl Merton dlouhou dobu přesvědčen, že nemůže být knězem, dokonce ani řeholníkem. Barvitý popis jeho psychických stavů se v knize nalézá. To byly ty okolnosti, které musel řešit, byl to také důvod, proč odešel z noviciátu v St. Bonaventure, a byly to okolnosti, o kterých získával informace - pokoušel se matku svého dítěte kontaktovat, ale bezúspěšně: dítě i s matkou zřejmě zahynuly během jednoho z náletů na Londýn. Škoda, že česká vydání o tomto neinformují. Obraz by byl ještě plastičtější. Knihu jsem četl ve starším překladu "Hora sedmi stupňů". Ne, že bych měl nějaký odpor k novému vydání, prostě mě to starší vydání z Křesťanské akademie v Římě v roce 1968, krátce před Mertonovou tragickou smrtí, nějak přitahovalo. Tento překlad vyšel ještě přímo se svolením autora a na vydání je také pozoruhodné, že obsahuje jako dovětek korespondenci Mertona s překladatelem. Ten je pod knihou podepsán jako Josef Maria, což byl pseudonym později vyšehradského kanovníka Vladimíra Vyhlídky (v době vydání knihy byl emigrantem a ještě nebyl knězem). Překlad to není úplně ideální. Obsahuje množství anglismů, chyb v interpunkci a spoustu typografických chyb. Tak se nedivím, že v roce 2002 vyšel nový český překlad. Stojí však za to se s tím starším seznámit minimálně jako s dobovým dokumentem. Zvláště z oné korespondence, datované mezi lety 1960 a 1963 (v posledním Mertonově dopise je zpráva o zavraždění Kennedyho) na člověka dýchne období šedesátých let.