Sedmiramenný svícen

Do letošního roku jsem si mimo jiné slíbil, že dám šanci i autorům, kterým jsem až do této doby nevěnoval příliš velkou pozornost. A to těm českým. Náhoda tomu chtěla, že jako první se mi do ruky dostal soubor těchto krátkých povídek od pana Škvoreckého a musím říci, že to byl vstup na pole české literatury se vší parádou. Tak citlivě a lidsky napsané příběhy obyčejných lidí navíc poznamenaných válkou se totiž jen tak nevidí. Tento úryvek na který hodně dlouho nezapomenu (jestli někdy vůbec) jest toho snad důkazem: „Šla jsem,“ vyprávěla, „a najednou proti mně jde Andula Malinová, holka, s kterou jsem chodila do školy. Hnala se jak splašená, s deštníkem, a v ruce držela Kinorevui. Asi na rande. A já do koncentráku. Ona do bijáku, já do koncentráku, víš, Danny, já jsem najednou — a proč já? Proč já? Proč ne Andula Malinová? Chtělo se mi otočit se a jít taky. Ani ne na rande. Domů. Do toho našeho zasmrádlýho, ponurýho bytu, kde se jenom fotr potil strachem. Ale ne tam. Ale sotva mi to projelo hlavou. Věděla jsem, že prostě musím jít do koncentráku, i když Andula Malinová může jít na rande, že já musím do koncentráku a ona ne, protože takhle to na světě je, vždycky jeden jde na rande, druhý do koncentráku, a tak jsem se táhla dál a před sebou jsem viděla strejce Ohrensteina v nejlepších šatech, v koverkotovým svrchníku —“

Danny je moc fajn kluk a já byla moc ráda, že je vypravěčem i v této knize. Jenže abych byla opravdu a úplně spokojená, měl tím vypravěčem zůstat a ne se pomalu stát zase hlavní postavou. Tady se to opravdu nehodilo. Proto jen průměrné hodnocení.