Přestože jsem velkou část těchto sebraných textů již četl, tak to můžu shrnout jednoduše – radost číst. Tyto prózy překvapují i podruhé.
Zase je to moc pěkně roztříděno tematicky, zhruba bych to pojmenoval jako texty přírodní, texty vesnické, texty literární a texty ostatní. Byť každou prózu by bylo škoda nějak sortovat, neb každá překypuje specifičností.
Vybroušený jazyk, bystré pozorování,...
Přestože jsem velkou část těchto sebraných textů již četl, tak to můžu shrnout jednoduše – radost číst. Tyto prózy překvapují i podruhé.
Zase je to moc pěkně...
Přestože jsem velkou část těchto sebraných textů již četl, tak to můžu shrnout jednoduše – radost číst. Tyto prózy překvapují i podruhé.
Zase je to moc pěkně roztříděno tematicky, zhruba bych to pojmenoval jako texty přírodní, texty vesnické, texty literární a texty ostatní. Byť každou prózu by bylo škoda nějak sortovat, neb každá překypuje specifičností.
Vybroušený jazyk, bystré pozorování, úchvatné popisy, barvité vzpomínky. Borkovec píše o tom, co vídám při procházkách a jsem bezradný s tím, jak bych danou skutečnost pojmenoval. A přitom jsou to takové zdánlivé malé věci – střevlíci, šípky, remízy, dvorky, klacky.
Oddíl druhý mě snad nadchnul nejvíc. Už z předchozího souboru víme, že Borkovec moc rád fabuluje a zde to přechází mnohdy do bizarních, či dokonce surrealistických poloh. Lehnutí si do záhonu s rajčaty, přespání v úlu, minerály přeměňující se v hady.
Třetí oddíl zabrušuje to literárních témat, od atmosféry antikvariátů, oblíbených básnířek po vesnický book club. A co jsem zapomněl a je to rozhodně součástí Borkovcovy poetiky – humor. Nutno říct specifický, ale minimálně próza Poezie NDR nutí pousmát každého.
A v oddíle čtvrtém už je to takový mix – Itálie a s ní pojídání drozdů, chovatelka hadů nebo ježdění s autobusovým řidičem (což lehce připomene jeden z dřívějších Borkovcových textů o ježdění se záchranářem zvířat).
Samotný název knihy mi trochu vrtá hlavou, ale možná odkazuje k řeči či psanému projevu – klacek jako prvotní nástroj ke psaní, zaznamenávaní. A nebo taky ne. Každopádně Sebrat klacek ukazuje, že jde na svět pohlížet jinačím způsobem, než tím, který je považován za konvenční. Každý text umí překvapit a vtáhnout. Přesně jak píše Pavel Zavadil na zadní straně obálky; přesně do těch znepokojivých krajin by se člověk chtěl po přečtení vypravit. Chtěl by si založit jazykovou poradnu na břehu řeky, chtěl by jezdit s autobusáky, chtěl by si lehnout do rajčat. Ale co víc, možná by občas nejen v těch místech rád vyskytl, ale možná by rád byl toho místa součástí – být střevlíkem, slepýšem v remízu či rajčetem v záhoně.
A ještě – všiml jsem si již v předchozí sbírce, že jsou využívány jisté pasáže z Herbáře. Zajímalo by mě, zdali jsou ty básně z Herbáře rozvíjeny, či zda jako první vznikla próza a daná pasáž z ní byla "odstřihnuta". Každopádně to není žádná recyklace, spíš to vidím jako ten rozvinutý motiv z jiného textu.
Víc pozorovat, míň přemýšlet. Míň přemýšlet, víc pozorovat.
Zbídačený remíz, do něhož mrholí a který každou chvíli krátce zalije jarní šílené slunce. Pojďme si ten hlouček křovin, posvátný hájek mezi poli rozebrat! Je to tak úzký a zoufalý proužek divočiny, že se vejde pod laboratorní sklíčko, pod zamlženou hlaveň mikroskopu. Polní ostrov v Petriho misce – s jedním bažantem a jedním promoklý zajícem. Tak rychle, jaro teprve začíná a stromky jsou ještě holé a keře přehledné, suchá tráva chřestí a bílé kameny v ní svítí a zhasínají. Průsvitný, spořádaný remízek – nachystaný pod skalpel! Rychle, nežli pojede pantograf do města. Tam musíme, i když je nakažlivé nádherné předjaří, máme přece práci!
(s. 21)
Číst více
Číst více