Modrá agáve

Když si prohlížím koláže Kukovičové, vzpomenu si na obludný samorost, který měla babička v zimní zahradě - vždycky mě vylekal, já zaskočil za roh a pak jsem se k němu opět zkoumavě vrátil. Listuju a je to skoro to samé. Všechny ty mimikry - tady může být kdeco kdečím a naopak. Výstřižky z pobledlých normalizačních příruček botaniky (tak si alespoň původ materiálu představuju) vytvářejí skutečnosti, u nichž si nikdy nejsem jistý. Vždycky tak tři až čtyři bytosti naráz, pak sjedu očima k doprovázející větě a hned se to hemží dalšími. Kareta (?) z monstery (?) si mě získala nejvíc. A ty doprovázející věty gnómického charakteru jsou taky výstřižky, a to z Borkovcových básní. Jedná se o takovou soft verzi Herbáře k čemusi horšímu - hromada jazykového dovádění, neobratného tápání po výrazu, taky dost poťouchlých a imaginativních veršů a matoucích signálů ("Když ti říkám, že musíme ven, / zatáhni závěs.") Z cílové skupiny skupiny (12 až 18 let) jsem už vyšel, ale uzmu a čtu toto: bestiář a herbář dohromady, bestherbář zvídavosti. z mých misek Všechny stromy jsou plaché, nechtějí mě potkat, mizejí v trávě, když se blížím, tak jako hadi. Všechny můry jsou krotké, jedí z mých misek a vítají mě, když se blížím, tak jako kdysi ty.

Rostliny jsou tu jemné, křehké, mlčenlivé, osamělé, snad i plaché. A komplikované, matoucí, možná i vnitřně zmatené. Dávají nejasné signály. Anebo kdo vlastně v básních mluví? Kdo se vyznává z toho, že podvádí a "je to, co být nechce"? Že ztrácí sám sebe, když je s někým? Může to být velice všelijak, básně otevírají rozsáhlý prostor. I vzhledem k tomu, že se vícero básní nechává nést jazykovou hrou, využila bych sbírku jako seznámení s možnostmi moderní poezie u studentů středních škol. Ideální materiál pro interpretaci, ale i napodobení.