Don Winslow bravurně navázal na Trevanianovo Šibumi, jež je mezi fanoušky vysoce ceněno. Sice používá jiné vypravěčské postupy, ale duch a atmosféra zůstává neposkvrněna. Umně přitom pracuje s japonskými kulturními i filozofickými odkazy, stejně jako s pitoreskními postavami. Ty se mu obzvláště vyvedly - a to tak, že figury, jako byly Francouz De Lhandes či převozník Tasser, si v mých očích získaly větší oblibu, než ústřední protagonista Nikolaj Hel. Ale abych jen nechválil. Podobně jako Šibumi, i Satori je vážně nevážným thrillerem, a na tu kombinaci jsem si musel zvykat. Nebo na východní folklorní zvyklosti, jako je pití čaje, které občas zabírají stranu, či dvě. Případně na všudypřítomnou deskovou hru Go. A opět mi vadil sám hrdina, který všechno ví, všechno zná, všechno umí, všechny zdolá, ačkoliv je mu šestadvacet a zkušenosti se špionáží nemá žádné. Takže jsem nakonec fandil spíš Nikolajovým protivníkům, kteří když už nic jiného, byli opravdoví padouši se srdcem na pravém místě.

Pocity a dojmy z knihy se nedají srovnávat se Šibumi, na který román Satori navazoval, nikoliv z důvodů nižší kvality, ale prostě Satori je jiný než Šibumi. V Satori je hlavní hrdina mladší o 25 let, nemá zkušenosti a klid jako v Šibumi, učí se. Satori je také výpravnější příběh, více se intrikuje a je plný poněkud neuvěřitelných zvratů. Přesto si myslím, že je to důstojné pokračování úspěšné předlohy a stojí za přečtení.