Sakra, sakra, sakra

Dočetla jsem a nevím, co napsat, líbilo, nelíbilo? Po autorčině Nikdy, nikdy, nikdy, která mě nadchla, i navzdory rozhodnutí hrdinky nemít nikdy děti, jsem si ji oblíbila a fandila jí. Tady nějak nevím. Ale možná, že to bylo právě úmyslem autorky a posláním této knihy, zamyslet se i třeba nad svým životem, tady se občas nastavuje zrcadlo mnohé z nás. A to se povedlo docela dobře, protože ještě dnes jsem ji měla v hlavě... V tomto krátkém, psychologickém románu se autorce podařilo zachytit pohled na dnešní ženu, manželku a matku, na nároky na ni kladené, očekávání, která by měla splnit, její myšlenkové pochody. No a někdy si i ta klidná, vyrovnaná a výkonná žena řekne, už dost! A víte co, já ji sakra chápu.

Nejdříve musím napsat, že asi v půli knihy jsem se koukala, kdy autorka knihu napsala, jestli to není třeba její prvotina a knihu Nikdy,nikdy,nikdy, která se mi líbila moc, nenapsala až poté. Není tomu tak, byl to jen můj čtenářský pocit, že "Nikdy" na mě působilo uceleněji a čtenářsky vděčněji, byť jsme s hrdinkou nemuseli souhlasit. A to je vlastně zásadní podobnost s tímto románem, také, pro mnohé, kontroverzní hrdinka, která, pro ni, v té chvíli, jistě složité situaci, řeší svůj život. A já, ač se vždy snažím, jsem ty její pocity těžko chápala anebo možná spíše to, jaké si vybrala nakonec řešení. Ne, že by se to tak nemohlo stát, ano, dle knihy byl tento konec logický, ale nemohu se zbavit pocitu, že i v dalším životě, bude hrdinka to "sakra" opět potřebovat :-). Čeká ji ještě dlouhá cesta, než najde, především, samu sebe. Trošku zklamání, ale za přečtení kniha určitě stojí, přemýšlet o ní jistě budete.