Sakra, sakra, sakra

Britt je ženou v jednom manželství s Espenem a dcerou Elise. Je dokonalá nebo teda spíš se snaží být dokonalá. Mít všechno v pořádku. Být nejlepší manželkou, matkou, být nejlepší v práci, všechno doma naklizené. Zároveň má ale neustálý vztek. Vztek, který drží v sobě…až jednou ho pustí ven. Na dovolené u manželovy kamarádky Nico všechny seřve, manžela, dceru, kamarády a odejde pryč. Nevezme si mobil a je sama. Nakonec je celý den a noc se ženou Nico. Ta jí ukáže, že nemusí nic. Jen to, co ona sama chce. A začínáme od začátku, kdy se dozvídáme jaké měla dětství, život před manželem, v manželství…a pohled společnosti na dívky a ženy. Z každé věty je slyšet hodně pravdy, která nám může otevřít oči. Po honbě za dokonalým obrázkem ženy můžeme ztratit sami sebe. Kniha je depresivní čtení se spoustou pravdy a každý si tam najde to své. Za mě ani Britt se nechovala úplně nejlíp a to ani před výbuchem a nejvíc na ní měl vliv odchod matky od rodiny ve 12 letech. Každopádně vás kniha donutí přemýšlet a možná i přehodnotit některé věci v životě. Život je příliš krátký, abychom neměli ani kousíček pro sebe!!!

Kolikrát můžete říct „to je v pohodě“, než vám jednoho dne dojde, že vlastně vůbec nic v pohodě není? Britt byla celý život tou spolehlivou. Tou, která se postará, uklidí, zařídí, přizpůsobí se a drží všechno pohromadě. A pak jednoho rána jednoduše bouchne. Seřve manžela, dceru, kamarády… a místo výčitek přichází úplně jiná myšlenka: Proč jsem to sakra neudělala už dávno? Od Linn Strømsborg jsem už četla Nikdy, nikdy, nikdy, takže jsem trochu věděla, co od jejího stylu čekat. A znovu si vybrala téma, které na první pohled působí docela obyčejně, ale dokáže z něj vytáhnout mnohem víc. Protože Sakra, sakra, sakra není jen o ženě, které jednoho dne rupnou nervy. Je hlavně o tom, jak snadno se člověk může ztratit ve všech rolích, které během života plní. Manželka, máma, kamarádka, ta zodpovědná, ta, na kterou je vždycky spoleh… Jenže kde je mezi tím vším Britt? Právě tohle mě na knize bavilo nejvíc. Není potřeba prožít stejný život jako hlavní hrdinka, aby člověk některým jejím pocitům rozuměl. A myslím, že nejedna žena se při čtení alespoň jednou přistihne u myšlenky: Jo. Tohle sakra znám. Linn Strømsborg píše civilně, bez zbytečného přehánění, a přitom dokáže otevřít témata, o kterých se dá přemýšlet ještě dlouho po dočtení. Stejně jako u Nikdy, nikdy, nikdy mě zaujal už samotný námět – a tentokrát mě bavilo i jeho zpracování. Zajímavé téma, skvěle uchopené a další potvrzení, že si od Linn Strømsborg ráda přečtu i další knihu.