Sabbatino tažení

Druhá sbírka povídek z cyklu Gauntovi duchové. Formát je podobný té předchozí. Množství povídek různých autorů Black Library a ke každé z nich úvodní Abnettův komentář. Některé komentáře jsou tentokrát delší a nikoli nezajímavé, čtenář má výraznější možnost nahlédnout pod pokličku Abnettovi tvorby. Několik povídek slouží jako příběhový můstek mezi knihami „Dosah spásy“ a „Vojevůdce“. Co do kvality jsou tentokrát jednotlivé povídky víc nevyrovnané, alespoň jsem měl ten dojem. Průměr hodnocení mi přesto vyšel na solidní 4*. Sluší se dodat, že až na pár výjimek se mi tentokrát víc líbili příběhy ze strany arcinepřítele, je v nich hmatatelná temnota. K vybraným kouskům dále několik poznámek: Krevní pouto: od začátku zajímavé prostředí, mrtvá soustava, mrtvá úlová planeta, mrtvá loď komisariátu, převážející nebezpečného kacíře do inkviziční pevnosti. V hlavní roli hvězdní pěšáci z kapituly Adeptus Astartes Železní hadi. Na palubě mrtvé totální masakr, posádka rozmazaná po stěnách. Absurdní množství mrtvol a krvavých obětí – obětí krvavému bohu. Další mrtvá a ztracená planeta. Vlastně je to to množství mrtvol, které mi tady tentokrát trochu kazí zážitek z jinak solidní a zábavné povídky, působí prostě příliš absurdně, příliš neuvěřitelně. Kolik času by reálně zabralo vyhladit a zkrvit populaci celé planety, celé soustavy? Několik let? Až tak to nevadí, je to zábavná povídka, typický krvavý Warhammer. Sekův syn: pohled na kacíře, skvělé temné našeptávání z druhé strany. Rozhodně povedené. Bouře: brutální bitva Volponského 50. za účasti Scionů proti silám chaos. Temné síly a odporná čarodějnice Krvavého spolku. Vůbec to nebylo špatné. Hlubší rány: příběh ze strany chaosu a temnoty, pohled na Krvavý spolek, ukazuje rivalitu mezi Krvavým spolkem a Syny Seka a je plný odporných chaosích detailů. Atmosférické, akční, brutální. Pro větší slávu Khorna! Krev pro krvavého boha! Lebky pro trůn z lebek! Mrtvoly, mrtvoly, mrtvoly, krev, krev, krev! Je to dobré. Duchové a zlé stíny: povídka zařazena časově po událostech v „Dosahu spásy“. Duchové potřebují doplnit zásoby z tajného imperiálního skladiště během cesty z Dosahu spásy. Jde o Abnettovu povídku s obsáhlým úvodem, dle autora nesmírně důležitá pro další příběh. Silná gradace děje, postupně tíživější a tíživější atmosféra. Nejprve lehká, pak smrtíc vichřice temnoty. Arnogaur: další pohled na Krvavý spolek, pohled na nejnižší jednotky arcinepřítele. Děj začíná parádní krvavou vraždou a čtenáři se odhaluje, jak fungují nepřátelé lidstva zevnitř, jejich svět, jejich pravidla, jejich kodex. Krev pro krvavého boha! Zrádci z imperiální gardy nebo čistokrevní příslušníci krvavých kmenů planety Sanguinarity. Povídka je přehlídka krvavého násilí, klasický Warhammer. Krev, střeva, rozmazané oběti. Hodně krvavé, hodně násilné. Dobré. Dědičný král: v podstatě pokračování povídky „Náhrobní kámen a králové kamenného mlatu“ z předchozí povídkové knihy. Vlastně je to spíš novela. Příběh novely na povídku navazuje, je jejím pokračováním a významným rozšířením. Abnett v úvodním komentáři doporučuje původní povídku znovu důkladně přečíst, tuto radu jsem nejprve ignoroval, po několika stránkách jsem se rozhodl ji pokorně následovat a vyplatilo se. Původní povídka dostala úplně jiný rozměr, až tak, že jsem se vrátil a jednu hvězdu přidal. Příběh se točí kolem dědice Asphodela a rozebírání titánů chaosu kultem Mechanicem. Čtenář nahlédne do historie křížové výpravy v Sabbatiných světech a nahlédne do mysli příslušníka kultu Mechanicus v hodnosti Magose. Příběh je hodně propracovaný, složitý, s nesmírně komplexním pozadím. Čtenář se dozví hodně o dědici Asphodelovi, o strojích zmaru, titánech arcinepřítele. Na druhou stranu, méně vytrvalé povahy snadno ubije množství popisného textu, místy objektivně trochu nuda. Celkově však skvělé.