Třebaže Dvojitý orel spadá do cyklu Warhammer 40 000, dává si Dan Abnett záležet, aby šel číst zcela samostatně. Zároveň přináší do série opět něco nového, drobnost, se kterou jsme ještě neměli možnost se na stránkách Válečného kladiva setkat – a to se stíhacími esy. Pro někoho hloupost, pro jiného slabé téma; avšak finanční úspěch filmu Top Gun: Maverick dokázal, jak moc jsou báječní muži na létajících strojích vděčným motivem. Když navíc vyprávění okořeníte lidskými hrdiny a jejich osobními démony, to vše za hřmění těch nejmocnějších ocelových „ptáků“, máte čtenáře prakticky na lopatě. Autor šel ale ještě dál a svůj příběh pojal jako určitou paralelu s leteckou bitvou o Británii. A i když své vyprávění obalil pozlátkem vzdálené budoucnosti a nekonečného boje se silami Chaosu, pořád dokáže věrně zachytit každé přetížení, jemuž piloti musí při svých manévrech čelit, zběsilé akrobatické kousky, díky nimž odvrací možné zásahy, a především tíhu vysílení z nekonečného nasazování do akce.

„To je ono. Už je to tady. Zatracené kolo osudu. Tohle je splátka. Smrt. Smrt právě teď. Smrt teď –“ Další příběh ze Sabbatiných světů, další příběh z nikdy nekončící války ve čtyřicátém prvním miléniu, další střípek z nekonečné války Impéria lidí proti Chaosu. Tentokrát je to trochu jiný pohled na oblíbené univerzum. Příběh je vyprávěn pohledem pilotů, imperiálních letců a jejich strojů, ale též pohledem pozemního personálu základen. Je to rozhodně něco jiného než obvyklý kontaktní a krvavý Warhammer. Děj se soustředí na leteckou válku stíhačů na planetě Enothis. Je to trochu zvláštní. Téměř bych řekl, že je to jakási pocta druhoválečným leteckým soubojům na blízko a hrdinům – stíhacím esům – slavných leteckých bitev (sic! ve světě Wh40k). Je to trochu jiná válka, pořád intenzivní, ale taková podivně izolovaná – asi pochopitelně, piloti nahoře, sami v kokpitu, obklopeni pouze nekonečným prostorem mezi nebem a vzdálenou zemí. Letecké souboje jsou poněkud jednotvárné, lety na misi, souboje, zásahy cíle, nebo naopak nezásahy, nějaké ztráty, návrat, život na základně, nějaké letmé vztahy s civilisty, nebo vztahy mezi jednotkami, rivalita pilotů, arogance leteckých es. Démoni utopení v chlastu. Vlastně je to celé takové monotónní. A navíc je tam málo chaosu, málo krve, málo odporných kacířských kultů, tohle mi chybělo nejvíc. Smrt je sice klasicky jako vždy blízko, ale je neosobní, většinou hluboko dole v malé kouli oranžového ohně a černého kouře. Popravdě mě to úplně nezaujalo, vyloženě zklamaný ale nakonec nejsem. Rád jsem poznal imperiální letectvo v akci. Závěrečná třetina je znatelně lepší než první dvě třetiny. Víc intenzity, víc bojů, zmatek a nástup sil chaosu / krvavého spolku. Zní to mnohem víc jako ta správná věčná válka. Závěrečná bitva je epická, plná klasického warhammerovského hrdinství. Příběh ukazuje svět Wh40k z jiného úhlu, z neobvyklého úhlu. Věřím nicméně, že i přes lehkou kritiku výše si kniha své čtenáře najde.