S.O.S.Amore

Chiara je vyzrálá žena, která by měla mít zdravé sebevědomí a mít se ráda. Jenže osud jí napsal do života jenom samé muže, které jí využívali. Její nízká víra v sama sebe je podlomená už v dětství, kdy je opustil otec, který pak o ně nejevil zájem. Má jen sestru Sáru a matku, od které se zdravému sebevědomí rozhodně nemohla naučit. Začíná chodit k doktoru Follimu, aby se naučila mít se ráda. Terapeut jí nabádá, jak by se měla chovat ke svému okolí a především sama k sobě. Upřímností to všechno začíná. Chiara má ženatého přítele Andreu, při cestě vlakem poznává Riccarda, který se stává jejím kamarádem, který by mohl být něco víc… Z absolutního štěstí se propadáme do nešťastného dna. Spoustu věcí si komplikuje sama, protože pravdu si upravuje v pololež, aby ochránila blízké vztahy. Mnohdy tak ublíží nejvíce sama sobě. Ujasní si včas Chiara, co od života čeká, co chce a kam směřuje? V knize přichází dva zásadní zvraty, které bude muset Chiara ustát a vyrovnat se s nimi. Překvapilo mě, jak se nechala vláčet kamarádkou Barbarou. Ani nechápu, jak takovou osobu mohla kdy nazvat přítelkyní. Líbily se mi trefné komentáře Chiary při sezení s psychologem. Je pravda, že byla hodná, ale hloupá v hodně situacích. Ale ono je nás víc, co neumíme říct okolí NE. I když je nám situace nepříjemná, měli by jsme se to naučit. A to vůči všem, hlavně v rodině, kdy si myslíme, že prostě vyhovět musíme….

Myslím si, že jsem doposud nečetla něco tak střeštěného, jako je tenhle příběh. Než o milostný příběh se jedná o příběh biografický, kdy skrze jednotlivá sezení s psychologem Follim poznáváme životní strasti (v jejim případě se o slastech moc mluvit nedá) hlavní hrdinky. Chiara, naše hlavní hrdinka, je doslova chodícím magnetem na průsery a debily (jinak to nelze říci). To byly exempláře - jeden lepší než druhý. Uf. Opravdu její milostný život byl hodně, ale hodně katastrofický. A co se týká kamarádů, tak tady také neměla zrovna šťastnou ruku. Tohle nebyli kamaradi, ale spíš pijavice. Ani její rodina nebyla ideální, spíš pravý opak. Řekla bych “klasická” italská rodinka k pohledání. Já bych se asi zbláznila, i když co si budu, některé naše rodinné příběhy (a nejenom naše) by také pravděpodobně vydaly na samotnou knihu. Pokud chcete něco oddechového s nádechem Itálie a menší šílenosti, tak je to přesně příběh pro vás.