Opäť ďalšie vynikajúce spomienky na napoleonské vojny. Tentokrát z pohľadu jazdca, ktorý sa zúčastnil na Napoleonových ťaženiach, ale aj na bitkách vedených proti nemu. Najzaujímavejší aspekt takýchto memoárov ani nie sú samotné reálie, ale pohľad obyčajného človeka na život počas ťažení a na ich samostatný priebeh.

Jak už název napovídá, další z pamětí vojáků napoleonské éry, které uvádí na trh vydavatelství Elka Press, jsou zajímavé hlavně tím, že württemberský kavalerista, nadstrážmistr Benedikt Peter, napřed válčil po boku Francouzů, ale během bitvy u Lipska přešel - respektive musel přejít - i s ostatními jezdci na stranu protinapoleonské koalice; další tři roky pak válčil proti Francouzům. Jak něco takového vnímal? Cítil nějaký smutek, pokoření? Je zajímavé, že Benedikt Peter tuto událost přechází spíš střízlivě, i když ne úplně bez trpkosti. Jeho postoj by se dal parafrázovat slovy „ti nahoře rozhodli, co naděláme“. Přesto se zdá, že předchozí spojení s Francouzi chápal jako účelový krok svého panovníka, tj. württemberského krále, a že nenesl lehce často přehlíživý postoj Francouzů vůči nefrancouzským jednotkám bojujícím pod Napoleonem. Ale i to bylo lepší než živoření kdesi na württemberském venkově, kde v době jeho dětství ještě vládly víceméně feudální poměry a bída. Umíme si dnes představit, že malý kluk vstává v jednu v noci, aby vyhnal dobytek na pastvu a v půl šesté už zase musí na pole? Uvyknutí námaze a strádání se Peterovi nicméně ve stavu vojenském hodilo. U pamětí, jež dotyčný sepíše po dlouhé době (Benedikt Peter je částečně diktoval, částečně sám psal v 74 letech), je přirozeně vždy otázka, nakolik se stylizuje a nakolik čas leccos zahladil. Peterovy vzpomínky působí spíš věcně, oproštěně od emocí. Dělové koule prostě přilétávají jako vodní kapky, a třebaže ustřelují končetiny nebo i hlavy, musí se jít dál. Ale i když je jeho styl strohý, nepostrádá vypravěčské kvality. Možná právě schopnost vytěsnit emoce pomáhala tomuto vojákovi přežít – i v Rusku. Z toho, co píše, se zdá, že kromě fyzické kondice (a jistěže i obyčejného štěstí) bylo rozhodující, že neupadl do malomyslnosti či lítosti a den po dni, hodinu po hodině vymýšlel, jak zachránit nejen sebe, ale i některé své přátele. Není divu, že tyto pasáže jsou nejsilnější z celé knihy. Celkově Peter není takový fanfarón jako někteří jiní memoáristé z řad napoleonských vojáků, ale i on si neodpustí trochu toho úsměvného předvádění, třeba když se chlubí svými jezdeckými schopnostmi. Naopak pocity nedocenění, někdy i hořkosti nad chováním nadřízených lze najít i v jiných vojenských pamětech vojáků napoleonských válek. Nějaké osobní portrétky špiček armády jako byl Marmont, Murat či sám Napoleon nečekejme. Jejich životy a kariéry byly od každodenních starostí obyčejného nadstrážmistra daleko. Ačkoli když zmiňuje Murata, pověstného svou fintivostí, neodpustí si Peter poznámku, že vypadal jako „divadelní král“. Čtenářsky přínosné jsou historické kontexty Jiřího Kovaříka. A uznání zaslouží překladatel Jiří Ohlídal za to, jak si poradil s německým originálem, jenž obsahuje řada fonetických přepisů a zkomolenin, pro něž se musel najít český ekvivalent. Navíc vše vysvětluje v poznámkách.