S Duší lvice není jen romantická kniha. Je o hledání v minulosti. Hlavní hrdinka Lenka má na krku medailonek lva, kterého má od svého biologického tatínka. I když své adoptivní rodiče miluje, ráda by se dozvěděla více o svém původu. Pochází z Malšova z Jižních Čech a vydává se bydlet do Prahy ke své kamarádce. Osamostatnit se. Začíná pracovat v hotelu Olymp jako recepční na střídačku s kamarádkou. V hotelu není o vtipné situace s hosty nouze. Postupně se dozvídá i něco málo o sobě. Za zvláštní situace poznává svou budoucí lásku? Nebo to bude nakonec někdo jiný? Moc se mi zamlouvalo, jak dokázala autorka zamíchat s kartami. Do samotného konce jsem netušila, jak to dopadne. Vlastně byli v hledáčku tři možné konce. To bylo fakt skvělý. Ani v životě není nic černobílý a člověk se někdy musí rozhodnout. A láska také není přesně nalinkovaná, což se mi moc líbilo. Lenka mi přišla jako fajn holka. Poměrně jsem si oblíbila i Jakuba. Do toho se přimotal i skvělý kamarád Matyáš. Její kamarádka Annie a její partner ji jsou oporou v různých situacích, který ji život přinese. A její adoptivní maminka je také báječná. Velmi se mi zamlouvá styl psaní, autorčin humor, láska, příběh. Několikrát jsem se přistihla, že se směju nahlas. Celou knihu jsem si moc užila. Nejvíce to, že byl příběh zamotaný a ač romantická kniha, nebylo tam jen linka lásky, ale i další věci. Moc doporučuji romantickým duším, ale i všem ostatním.

Příběh o životní lásce mladé Lenky, která odjíždí do Prahy, aby pátrala po biologickém otci a postavila se na vlastní nohy. Příjemné nekomplikované čtení o komplikovaném milostném životě hlavní hrdinky, o síle přátelství, významu vlastních kořenů a lásce nejen k umění. Neubránila jsem se myšlenkám na to, že před několika desítkami let ztráta osudové lásky často znamenala celý život v osamění. Kolik snoubenek se nedočkalo svého milého, který odešel do války. Lenka plná zklamání naváže vzápětí další vztah. Zrychlená doba ? Ano. Přesto si myslím, že na truchlení je třeba prostor, zraněné srdce potřebuje uzdravit, takže já bych rozhodně nešla cestou "léčby šokem".