Nostalgický příběh dvou mužů. Strejda Ivar a synovec Jon. Střet dvou generací. Týden spolu na jezeře Storsenn. Ivar předává vyžádané i nevyžádané rady ohledně rybolovu, starání se o sítě, chytání ryb, spotřebě ryb, plavení po jezeře, ale i rady o podnikání, o muzice, o politice, o životě, o partnerství,... Spousta toho prochází Jonovi jedním uchem dovnitř a druhým ven. Bere to jen jako kritiku své osoby, peskování starého člověka k mladému. Mnohdy to tak je i doopravdy. Ale nedělají to tak všichni? Vždyť stáří lidé už něco zažili, prožili, mají právo radit mladším Jon má zdědit firmu i jezero. Aby se naučil o něj starat, musí být týden se strýcem být na ostrově. Už po prvním dni se to zdá nemožné a dlouhé. Nakonec tam ale zůstane. Někdy se pohádají, naštvou se na sebe, ale mají i chvíle kdy si rozumí i beze slov. Jon se naučí všechny potřebné věci, popřemýšlí o životě, uzná, že v něčem měl i Ivar pravdu. Konec je trochu dojemný a já mám takovéhle filozofování nad životem ráda.

Nejsem fanoušek (naopak) českého rybářství ve smyslu narvat bahňáček co nejvíce kapry, abychom ho mohli se slávou na podzim masu těl vylovit. Možná je to tím, že jsem poznala soukromé rybaření ve fjordech a jezeře v Norsku. A to pod dohledem farmáře, který jakoby postavě Ivara z huby vypadl. Tohle pomalé čtení a jednoduché filozofování o všem a o ničem nebo prostě jen popis žití u horského jezera jsem si opravdu užila. Dýchá z něj sever a prostor.