Rybářská chata

Útlá knížka na poklidný podzimní víkend. Nečekejte žádné drama, v podstatě se tam nic moc neděje. Dva muži dvou různých generací, jezero, rybářské sítě, ryby a trochu spartánsky vybavená chata. A zima, vítr, slunce, sníh, praskání dřeva v kamnech... Musím se přiznat, že zpočátku mně Jon lezl na nervy, dokonce mnohem víc než neustále "poučující" strýc Ivar. Jon mně připadal rozmazlený a nechápala jsem, proč je pořád naštvaný. Nakonec, jak si Jon postupně zvykal na každodenní zápřah a nacházel pro Ivara více pochopení, přestala jsem i já být kritická k němu. Navíc jsem si uvědomila, že to možná máme všichni podobně - od příbuzných "dobré" rady slyšíme neradi, spíše se něco naučíme od cizích. Tak jsem se já naučila práci při výlovech na našich rybnících, která sice vypadá hodně jinak než lov pstruhů na skandinávském jezeře, ale taky je to trochu řehole, při které člověk vymrzne, unaví se a večer padne do postele. A udělat se vše musí, ať se děje co se děje... Závěr byl nečekaný a milý. Vše do sebe hezky zapadlo. Knížku jsem si ráda přečetla a je to jedna z těch, které bych si ráda ponechala, kdybych měla víc místa v knihovně. Takto ji ale s čistým svědomím posílám dál a přeju jí dalšího čtenáře, kterému se bude líbit.

Pro ty, kteří se teprve chystají číst ... Vřele doporučuji pustit si při čtení Steinovu starší hudbu. Udělala jsem to až po dočtení knížky a bylo mi hned jasné, jak by jeho hudba krásně celou knihu doplňovala. Jde o poklidné čtení, jemně humorné a místy lehce a mile bručounské.