Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský

ať žije Hanka a Linda, holky šikovný

„Aj, vše Vltava mlčí v jitřním spaní, Vltava se kouří v ranní páře, dál za Prahou modrají se vrchy, za vrchy se šedý východ jasní.“ Hluboce mě překvapila krása jazyka u epických básní; naprosto jsem ji nečekala. Kromě toho jsou Lindovy epické skladby napsané s vypravěčským umem: pracují s napětím a gradací, takže se krásně čtou. Pochopila jsem, co měli na mysli J. Jungmann nebo Z. Winter, když vyzdvihovali estetické kvality Rukopisů. Oproti tomu lyrika často nemá žádnou myšlenku ani vznět, je plytká jako Václav Hanka sám (vyjma „Zezhulice“). V epických skladbách se však dají najít i úchvatné lyrické výrazy a pasáže, čarovné svým libozvukem: - „Hoj, poslyš, ty veleslavný kníže!“ - „k jitra šedošeru“ - „Šťáhlav chrabrý na Radbuze chladné“ - „Pod tebou řeka bystrá valí se, / valí se Vltava jará.“ - „lepá Kublajevna jako luna“ I z ukázek je zřejmý Homérův vliv (v epitetech: „Šťáhlav chrabrý na Radbuze chladné“!). Také mě pobavilo, když jednomu z autorů – nejspíš Hankovi – uklouzl moderní právnický výraz, jejž nechal vyjít ze rtů Libušiných: „… ustavte jim sami nový nález.“ Vida, tak dávní Slované prý měli nejen demokracii a bubny, ale také už „stanovovali nálezy“. :D Srovnatelně mě fascinovalo, že staří Čechové zřejmě nevlastnili jiné koně nežli „bujné“; celkově je autorům úplně všechno „bujné“, „jaré“ a „lepé“. A navíc, což je nesmírně zajímavé, se v Rukopisech zásadně utíká do kopce – ale z kopce, chraň bůh, nikdy. Přesto nesmím být neuznalá. Rukopisy mají cosi pozoruhodného: svého ducha. Sugerují skutečně ty divoké, nezbádané a hluboké lesy, které se prostíraly od obzoru k obzoru, černé pralesy, z nichž k ránu vzlínají páry, ten barbarský a nezkrotný, tajemný dávnověk, skály vyvolené božstvy, mohyly a posvátné háje. Vy obrovití mocní lesové...