Rukavice aneb KP 2

Před dvaceti lety jsem se setkal s ruským historikem, asistentem profesora Rogovina, který sepsal historii Levé opozice v Rusku. Úctyhodné dílo. Minimálně proto, že ukázal, že existovala alternativa. A v jednom jediném historickém časopise jsem se dozvěděl o jakémsi Šalamovovi, který prošel gulagem jako minimálně sympatizant této opozice a velmi se stavěl proti obrazu gulagu z pera Solženicyna. Dodnes se více ví o druhém, než o prvním. Nicméně, díky Fedoru Gálovi a nakladatelství G+G se do Čech dostalo i dílo Varlama Šalamova. A poslední díl neskrývá ani jeho politickou minulost. Díky překladateli Machoninovi. Šalamov namísto Souostroví Gulag sepsal historii v podobě existenciálních povídek, které ukazují, jak se z člověka stane zvíře, ne ve smyslu toho, že jde ostatním po krku, ale že je tak zašlapán, až je s podivem, že dokáže přežít. Přesto to navzdory mašinérii útlaku využívající i kriminální trestance dokázalo mnoho lidí. A také díky všem, kteří se zvířetem nestali. Právě poslední díl je poctou těm, kteří dokázali zachránit mnohé. Dlouho jsem nechápal, čím jsou Šalamovovy povídky tak velkolepé - ale v době, kdy Hrabal psal v Čechách a Kerouac v Americe, psal Šalamov své v Rusku. Umělecká díla, která píší pravdivě o životě. Něco se zkrásní, něco se zdrsní, něco se vypustí, něco se přidá, ale je v tom život sám. Právě díky tomu můžeme plně pochopit, jak se žilo.