Rukavice aneb KP 2

Z celé série pěti povídkových knih Varlama Šalamova o Kolymě jsem dočetl třetí a musím říct, že ve věhlasu ne náhodou zůstává ve stínu Solženicyna a jeho "Souostroví Gulag" či "Jednoho dne Ivana Děnisoviče", ovšem co se týká umělecké hodnoty jeho díla, jednoznačně vítězí. Šalamovovi pozdní povídky nejsou tak úderné, ale nezvykle niterně prohlubují již dříve napsané. Autor závidí svým souputníkům, že měli odvahu již v letech 1937-38 spáchat sebevraždu, protože poté nezažili dlouholeté utrpení v sovětských gulazích, ovšem až možná překvapivě se tentokrát objevuje i opatrná naděje, že nikoli pouze kriminálník nebo práskač, ale i obyčejný "chcípák" s paragrafem 58 na krku může ve světě, kde se z člověka stane troska za dva týdny, tohle všechno přežít. Sice i dílem náhody a překvapivé pomoci konkrétních lidí, ale přežít. Ocenit musím i výborný doslov, který mnohé z života autora dovysvětluje.

Před dvaceti lety jsem se setkal s ruským historikem, asistentem profesora Rogovina, který sepsal historii Levé opozice v Rusku. Úctyhodné dílo. Minimálně proto, že ukázal, že existovala alternativa. A v jednom jediném historickém časopise jsem se dozvěděl o jakémsi Šalamovovi, který prošel gulagem jako minimálně sympatizant této opozice a velmi se stavěl proti obrazu gulagu z pera Solženicyna. Dodnes se více ví o druhém, než o prvním. Nicméně, díky Fedoru Gálovi a nakladatelství G+G se do Čech dostalo i dílo Varlama Šalamova. A poslední díl neskrývá ani jeho politickou minulost. Díky překladateli Machoninovi. Šalamov namísto Souostroví Gulag sepsal historii v podobě existenciálních povídek, které ukazují, jak se z člověka stane zvíře, ne ve smyslu toho, že jde ostatním po krku, ale že je tak zašlapán, až je s podivem, že dokáže přežít. Přesto to navzdory mašinérii útlaku využívající i kriminální trestance dokázalo mnoho lidí. A také díky všem, kteří se zvířetem nestali. Právě poslední díl je poctou těm, kteří dokázali zachránit mnohé. Dlouho jsem nechápal, čím jsou Šalamovovy povídky tak velkolepé - ale v době, kdy Hrabal psal v Čechách a Kerouac v Americe, psal Šalamov své v Rusku. Umělecká díla, která píší pravdivě o životě. Něco se zkrásní, něco se zdrsní, něco se vypustí, něco se přidá, ale je v tom život sám. Právě díky tomu můžeme plně pochopit, jak se žilo.