Drsné poviedky z drsného lágrového sveta. Krátke príbehy, ktoré často nijak nekončia a ak aj končia, určite nie šťastne. Nepríde k žiadnej katarzií, trpiaci hrdina nenájde zadosťučinenie... Pri čítaní som čím ďalej tým viac vnímal najmä umeleckú zložku textov. Vcítenie sa do pocitov hrdinov, pochopenie, alebo vnímanie sveta ich očami prakticky nie je možné. Lágrový život sa možno na základe farbistých popisov dá zhruba predstaviť, ale celé je to v akejsi akademickej rovine „áno, bolo to hrozné“. Žiaľ, teda vlastne nešťastie, nedokážem posúdiť, čo skutočne znamená kopať permafrost. Dvanásť hodín denne, celé roky. Prakticky hladný. Nedostatočne oblečený. Pri -40 stupňoch. A s vedomím, že to celé trápenie zrejme nikdy neskončí.

Četl jsem už o sibiřských táborech ledacos včetně kompletního Souostroví Gulag, Kolymské povídky mi ale pořád nějak unikaly. Moje chyba. Je to syrové, nepřikrášlené, psané z pohledu hladových a zavšivených trestanců, mezi kterými Šalamov strávil 14 let. Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče je proti kratičkým Kolymským povídkám hodně krotký, tady z každé povídky cítíte tu pochmurnou atmosféru, všudypřítomnou zimu, hlad, dřinu, smrt...