Robinsoni a donkichoti

Sedm nových divných přátel Aleše Palána, sedm rozhovorů, které jsou o něčem. Přítel dětství Gavin, pouliční básník Šimon, sklepní Flyp, chemik Mojmír, pozorovatel počasí Petr, majitel bazaru byvších věcí Ivan a neuvěřitelná pábitelka Lenka. Některé věci jsou k neuvěření, některé mezi nebem a zemí. Díky.

Nová kniha rozhovorů jihlavského rodáka Aleše Palána se sedmi lidmi (šesti muži a jednou ženou), kteří tak úplně nezapadají do většinové společnosti. Někteří jsou bez domova, někteří žijí v odlehlých koutech (na chatě na samotě, ve vybydleném domě, ve sklepě), někteří trpí duševní chorobou, někteří mají problémy s alkoholem, někteří jsou velmi věřící, někteří vůbec, někteří jsou bez práce, někteří pracují až moc, ale všichni shodně hledají své místo na světě, a to se střídavými úspěchy. Nejvíce mě asi zaujal příběh brněnského pouličního básníka Šimona, nejvíce rozporulných pocitů jsem měla z příběhu Lenky (to, že se v životě starala o stovky psů a desítky koní, mi místy trochu zavánělo týráním zvířat, omlouvám se, jestli jsem to nějak špatně pochopila). Knížka je opět doplněna spoustou fotografií, tentokrát Karla Cudlína (obálku jsme si my čtenáři odhlasovali na Palánově facebookové stránce). Protože mě na knihách vždycky zajímají hlavně příběhy lidí, a tahle je na příbězích vyloženě postavena, hodnocení je samozřejmě nejvyšší... Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

Aleš Palán mě opět nezklamal. Fascinuje mě, jak dokáže na svých stránkách zachytit osudy, které tak snadno přehlédneme. Každý příběh je svým způsobem zajímavý a unikátní, ale jedno vím jistě. Až se zase vydám do svého rodného Brna, budu očima vyhlížet Šimona :-)

Jeho knihxy jsou skvělé a i tahle, poslední se povedla. Nálada je v ní taková, že máte okamžitě chuť se taky stát Robinsonem, uprostřed lesa nebo někde u rybníka. A kdo na to nemá odvahu, třeba jako já, může cestovat na stránkách téhle knihy.

U prvních tří příběhů jsem byl nadšený, bylo v nich nejlépe znát, jak jsou dotyční přirozeně sami sebou, na základě své osobnosti a svého způsobu myšlení. To mě pokaždé nejvíc inspiruje. Další rozhovory už mi přišly vyloženě jako životní příběhy a stylem mi připomínaly knihy se samotáři. Mé zaujetí už nebylo tak silné a ke konci jsem s dočtením spěchal. Nicméně dávám plné hodnocení, zpracování knihy pana Palána je opět perfektní, rozhovory byly zajímavé a četly se samy.

Aleš Palán hned v úvodu prozradí, co stojí za jedinečností jeho "samotářských" knih rozhovorů - umí naslouchat. A k tomu je výborný pozorovatel, neodsuzuje, zkoumá, učí se a to, co vidí nejen očima, dává do knih. Přiznám se, že narozdíl od autora ne všemu věřím. Některé rozhovory/osobnosti se mi líbily velmi, jiné méně a u dvou donkichotů bych se po pěti minutách hovoru otočila a odešla, tolerance má své meze. Kniha přináší nemálo sebereflexe a uvědomění si vlastního pohledu na odlišnost a odsuzování. Osobně by má láska k bližnímu asi vzala za své, kdyby na mě vyskočila "veverka" v ulicích Brna a přitom je to tak krásný člověk a pro mě nejpěknější rozhovor z knihy. Fotky jsou mistrovské.

Mám ráda knihy o lidech od pana Palána. Vždy jsou hezky zpracované, krásné fotky. A příběhy zaujmou. Trochu víc mě bavily knihy o samotářích předtím vydané, ale i tahle je dobrá. Těším se na další.

Knihy Aleše Palána jsou úžasné. Neskutečně mě baví. Těším se na jeho další rozhovory :)

Další skvělá kniha Aleše Palána o lidech ještě "jedinečnějších" než jedineční. Jak níže píše "Zorka" : ...."Člověk srovnává, nechápe, klepe si na čelo a v mnoha případech si říká: "Jsou to blázni. Co budou dělat, až budou staří, nemohoucí, nemocní? Jak můžou takhle žít?" Ale někde v koutku duše je člověk chápe. A možná i tak trochu "závidí". Ne jejich životní styl, nekomfort, sklony k alkoholu, nepořádek, nedostatek financí a osamělost. Ale tu svobodu. Kniha rozhodně stojí za přečtení, protože díky takovým příběhům se člověk učí tak trochu poznávat i sám...." Při čtení jsem měl stejné myšlenky a obdivoval vnitřní svobodu"jedinečných"a jejich kuráž podle ní žít.

Pro mě velké zklamání. Předchozí dva díly o šumavských samotářích a následně podivínech z různých koutů ČR byly skvělým důkazem vynikající novinářské práce Aleše Palána. Obsahovaly vše, co správná kniha tohoto typu obsahovat má, tedy nejen dobré téma, ale i dobré zpracovní tématu. To se bohužel v Robinsonech neopakuje. Jako kdyby měl autor stihnout dodat nějaké příslíbené dílo v určitém termínu. Nebo snad AP ztratil svůj vytříbený profesní nadhled a "bral", co bylo ? Výběr osobností do knihy se podle mě nepovedl. Čtenář chce poznávat "jiné", protože i když se s tím neztotožní, přesto může být takový rozhovor inspirující. Rozhovory s "labilními alkoholiky a ztroskotanci", kteří se perou sami se sebou a spíše se nechávají "vláčet osudem", než aby svůj osud proaktivně stavěli na jinakosti z důvodu vnitřních přesvědčení a světonázorů, se stává po druhém třetím rozhovoru monotónním, nudným... po pátém šestém dokonce iritujícím. Neodsuzuji životní styl těchto lidí (je to koneckonců volba každého člověka, jak se rozhodne žít), ale od zkušeného renomovaného publicisty jsem očekávala větší senzibilitu při výběru materiálu a touhu naplnit prvotní poslání spisovatele/novináře - myslet především na své čtenáře a nabídnout jim tu nejvýše možnou kvalitu.

Opět zajímavá přehlídka různých mimoňů, které dokáží inspirovat. Těžko někdo další půjde bydlet do plesnivého krechtu k myším a hadům, ale proč nezkusit něco hezkého vytvořit? Třeba to nevyjde, ale co když nám něco nad námi pomůže? Zkuste si obarvit život i touto knihou, neuškodí, ani když nepomůže.