Robinson Crusoe

Po prvních 50 stranách jsem si říkal, že kniha musela působit magický ve své době, ale dnešnímu čtenáři nemá co nabídnout. Ale jakmile se ocitneme na ostrově, příběh začne zalézat pod kůži. S úžasem pozoruji postupy, které fungují naprosto spolehlivě i dnes, ale u Defoa působí objevně – a mnohé z nich možná opravdu sám vymyslel. Celá premisa díla stojí na pozvolném zabydlování se, na roky trvajícím progresu, krocení přírody a zvyšování vlastního životního standardu. Dodnes je tento koncept jedním ze základu satisfying contentu (srv. videa na youtube o budování domů v pralese pouze primitivními nástroji; videohra Civilizace apod.) Další fascinující prvek skládačky je pomalost – extrémní houževnatost vedoucí k výsledku za cenu měsíců práce. Opět to milujeme dodnes. Robinson dlabající obří kánoi je předchůdcem Andyho Dufrense, prokopávajícího se ze Shawshanku, nebo flipbooků na nichž je tuškou nakreslený celý marvelovský film (opět k dohledání na youtube). Mohlo by se na první pohled zdát, že teologicko-filozofické rozjímání nad povahou Boží prozřetelnosti nebo nad přirozeností divochů a Evropanů, budou působit po 400 letech vyčpěle. Ale ony nejen že jsou stále antropologicky fascinující, navíc jimi Defoe znovu předznamenal další fungující prvek dobrodružné literatury. Takové rozpravy jsou běžné minimálně ve sci-fi a fantasy. A tvoří jednu z nosných složek žánru. Ve chvíli, kdy kniha zdánlivě vystřelí všechny náboje, nechá autor přistát na ostrově kanibaly a tempo opět zrychlí. Jako v moderním filmu. Defoe byl prostě vizionář. Škoda že knihu neskončil někde v místě, kdy opouštíme ostrov. Poslední desítky stran jsou zbytečným apendixem.