Řehole

České řeholnice a řeholníci, ženy a muži, kteří byli v padesátých letech pronásledováni a jejich životy se zcela změnili. Snad díky své víře dokázali veškeré hrůzy přežít, aby o nich mohli vyprávět následujícím generacím. Toto bylo opravdu silné a bolavé téma. Zvláště, když si uvědomíte, že to není až zas tak dávno, co se to u nás dělo. Šest příběhů, šest lidí, které autorka vyzpovídala buď osobně nebo díky sbírce Paměť národa. Na toto téma jsem mnoho knih nečetla, snad jen Sestry od Kamily Hladké. A díky tomu, je to pro mě stále šokující a nepochopitelné. V knize jsem doslova hltala každé slovo a nevěřícně jsem sledovala osudy, které se u nás odehrály. Kniha je doplněna fotografiemi, které dokreslují atmosféru a také tu najdete základní faktografii, abyste si mohli utvořit kompletní obraz tehdejší doby. Takovéto knihy jsou důležité pro budoucí generace, jako výpověď toho, co se u nás za komunismu dělo.

“Největší zlo komunismu spočívalo v tom, že bral lidem to jediné, co jsme měli. Víru.” Skutečné životní příběhy několika žen z řeholních řádů a jednoho kněze, kteří patřili k těm stovkám, jenž zasáhly masivní akce komunistů v padesátých letech právě na rozprášení církevních řádů jako nepřátel státu. I přesto, že velké množství sester pracovalo jako pečovatelky v nemocnicích a ústavech, kde pak ze dne na den jejich práce chyběla . Odvody do internačních sběrných klášterů v Bílé Vodě nebo v Želivě, kde sestry v nuzných podmínkách žily a ty mladší vykonávaly těžké práce v továrnách nebo při práci v ústavech. Ale také zatýkání a výslechy. Možná právě tyto řeholnice vytvořily předobraz pro Bílou Vodu p. Tučkové, která toto téma a nelehké období zpopularizovala pro širší veřejnost. Kniha je čtivě napsaná a pro běžného čtenáře hezky doplňuje fakta právě třeba k Bílé Vodě. Líbí se mi seznam řeholních řádů u nás a slovníček církevních pojmů na konci knihy.