Ready Player One

Holka, do které jsem se virtuálně zamiloval by klidně mohla být ve skutečnosti nějaký blb středního věku jménem Chuck s chlupatými zády a plešatou palicí. Této knize jsem se velmi dlouho vyhýbal. Viděl jsem totiž dvakrát stejnojmenný film, který natočil Steven Spielberg. A nutno dodat, že tento úžasný režisér dokázal z knihy vyždímat to nejlepší, a to nejhorší si předělal k obrazu svému. Příkladem tak může být Chucky. V knize je to úplně něco jiného, než geniálně pojatý Spielbergův Chucky. A takových věcí je tu víc. Prostě filmové zpracování přináší víc popkulturních odkazů, než tato kniha, která by o nich měla pojednávat. A na můj vkus je příběh zbytečně prodlužovaný. 500 stran na jejichž obsah vlastně skoro určitě zapomenu. Citát: Posouvej se levou rukou, střílej pravou a snaž se zůstat naživu, jak dlouho to jenom půjde. V tomto příběhu je moc věcí, které se spíš opakují (počítačové souboje), než aby bylo přidáváno víc a víc věcí, které čtenáře zaujmou. V knize jsou pasáže, které mě vysloveně nebavily. Například to neustálé zamilování do Art3mis. Pasáže, kdy nad ní Perzival doslova onanuje (kapitola 0017), byly příšerný. UberBetty by mohla vykládat. Tak že monotónnost, absence napětí, nevhodný sex a jednoduchost pozadí udělali z tohoto příběhu jen průměrné dobrodružství. Jediné, co jsem tak na příběhu vítal je poslech skupiny Def Leppard a jejich alba Hysteria (Epic Records, 1987) Citát: Není po všem, dokud není opravdu po všem. A zatím ještě není po všem.

Ready player one je pro mě zhruba stejně výjimečný jako Harry Potter. Jedna z mála knížek, kde se mi líbí filmové a knižní zpracování zhruba stejně. Nejspíš proto, že kromě jmen postav toho spolu nemají zas tak moc společného. Knihu jsem četla už dvakrát, i poprvé to bylo až po zhlédnutí filmu. A byla jsem v šoku, jaký svět dokázal autor vystavět. Tak rozsáhlý a obsažný, že absolutně nebylo v ničích silách ho přivést k životu na stříbrném plátně. Teď, když píšu recenzi, mám za sebou už i druhý díl. Což mi umožňuje vypíchnout několik věcí, kterých si na téhle knize velice vážím. Hrdina není kladný, ale zároveň ani záporný. Ve filmu je to typický klaďas, hrdina každým coulem, člověk, co dokáže snad až nemožné. V knize ne, v knize prakticky nezvládá ani existovat. Líbí se mi, jak nenásilně autor pracuje s tématem psychických nemocí, sexuálních diverzit, fyzických odlišností a handicapů a podobně. První díl má navíc tu výhodu, že si autor dal spoustu práce s tím, aby reálie, se kterými se čtenář setká, přiblížil i neznalému člověku. Jistě, každý čtenář určitě zná aspoň něco, protože kdyby ne, vůbec by pro něj tahle kniha nebyla zajímavá. Ale autor mu zároveň poskytuje i dost materiálů a prostoru k tomu, aby se chytil i tam, kde by jinak bez Googlu tápal (což se o druhém dílu rozhodně říct nedá). Poslední věc, za kterou jsem opravdu nesmírně ráda, je to, že se jedná o uzavřený příběh, který vůbec pokračování nepotřeboval. Protože hodlám předstírat, že žádné nemá.