Čtení třetího dílu Ranhojičky jsem dlouho odkládala. Po přečtení druhého dílu, kde jsme se opět dostali na úplný začátek, jsem si říkala, že už se tam nechci vracet. Skoro mě to bolelo. Ale čas všechno otupí a zvědavost je mocnější. Tak jsem to riskla a pocity po přečtení jsou nepopsatelné. A vůbec se nedivím autorce, že se do svých postav zamilovala, jak zmiňuje v poděkování - já je miluju také. Bylo to fascinující, úplně mě to dostalo a teď už budu jenom snít...

Dobrodružství pokračuje. Jsem moc ráda, že třetí díl jsem už měla doma a po strhujícím závěru mohla číst dál. Opět vězení, krutý vládce, výprava za prsteny, které by mohly zachránit svět. Tak velké úkoly, tak vysoké cíle a přesto uprostřed toho všeho bolí nenaplněné osobní naděje. Je třeba tolik obětovat, pak je to ve vteřině vše pryč. Je třeba myslet na všechny, je možné myslet uprostřed toho všeho i na sebe ? Na maličký kousek osobního štěstí, na úsměv těch, kteří jsou skrze dar přátelství nejblíž? Musím se přiznat, že jsem stále četla a obávala se konce. Čtěte a uvidíte. Pro autorku ( její doslovy stojí za to !) muselo být těžké opustit postavy, kterým dala život, i pro čtenáře je to těžké. Útěchou nám může být, že je opustila ve chvíli, kdy mohou jít dál samostatně. Myslím že každý čtenář bude rád, až k němu doputují.