Rána

V letadle směřujícím z Moskvy do malého města na Sibiři sedí nenápadná žena. Při bližším pohledu působí nervózně a odtrženě. V zavazadlovém prostoru nad její hlavou totiž leží taška s urnou, v níž je popel její zemřelé matky. Matky, která neměla snadný život a pro kterou bylo mateřství spíše nutnou povinností než radostí. Dcera touto cestou plní matčino poslední přání, pohřbít ji v rodném městě uprostřed sibiřské tajgy. Toto putování má však pro dceru ještě hluboký osobní význam. Představuje způsob, jak se od matky definitivně odtrhnout a zacelit hluboké emocionální rány. „Rána“ na první pohled klame. Podle anotace jsem očekával melancholický roadtrip napříč Sibiří. Tato linie v knize sice skutečně je, tvoří základní línií celé knihy a je záchytným bodem, ke kterému se vyprávění pravidelně vrací poté, co se rozvětví do jedné ze svých mnoha odboček. V kontextu těchto odboček však hlavní linie poměrně zaniká. „Rána“ je totiž především velmi intimní zpovědí ruské básnířky Oksany Vasjakinové, která formou roztříštěného vyprávění rozebírá vlastní život. Úmrtí matky a putování s jejím popelem se pro ní stává katalyzátorem pro návrat do vlastní minulosti, hluboké zamyšlení nad životem a hledání nové životní cesty. Autorka přeskakuje mezi různými obdobími, místy i tématy, a ačkoliv by to někdo mohl označit za nesourodý slepenec, podle mého názoru tento přístup naopak umocňuje pocit naléhavosti a autenticitu její výpovědi. Vasjakinová nechává čtenáře nahlédnout především do komplikovaného vztahu se svou chladnou matkou, otevřeně mluví o své homosexuální orientaci a popisuje vztah k literatuře a poezii, které používá jako nástroje pro vyrovnání se s vlastním životem. Jako hnací sílů ke vzniku knihy autorka zmiňuje potřebu skrz literaturu vyčistit a zacelit vlastní rány. Ve své výpovědi zachází hluboko a přenáší na čtenáře širokou škálu emocí. Předností knihy je i její styl, ze kterého je znát, že se autorka pohybuje především ve vodách poezie. Ránu tedy ocení hlavně čtenáři, kteří vyhledávají netradičně pojatá, velmi intimní a emocionálně intenzivní vyprávění. Ti, kdo hledají především silný děj, spád a klasickou čtivost, se s knihou pravděpodobně minou. 4/5

Mozaika k sobě různě poskládaných střípků. V rychlém sledu se střídají pasáže popisující autorčinu cestu s popelem své matky na Sibiř, od Volgogradu přes Moskvu, Novosibirsk a Irkutsko až do rodného města Usť-Ilimsk, s pasážemi vyrovnávající se s její smrtí, ale především s hledáním lásky ve vzpomínkách na jejich komplikovaný vztah. To vše je nerušivě doplněno vloženými esejemi o samotné podstatě psaní. Části nejsou nijak výrazně ohraničené, ale vzájemně se prolínají. Zajímavý (a původně asi nezamýšlený) formát se básnířce Oksaně Vasjakinové podařilo navíc obsahově i naplnit. Její opravdu velká otevřenost, kdy před čtenářem nezatajila snad ani sebeniternější pocit, dokonale vyvažuje absenci děje ve smyslu napínavých zápletek atd. Z textu je cítit upřímnost i fakt, že se autorka potřebovala ze svých ponurých nálad vypsat.