Rána

Autobiografický, dokumentární a prozaický debut autorky, básnířky, ženy. Když jí umře matka, rozhodne se popel dovézt na rodnou Sibiř. Putuje tak s popelem po dlouhé trase a u toho vzpomíná, přemýšlí a popisuje svůj život. Hledá cestu k pochopení vlastní sexuality a vypořádání se se svým životem. Toto je kniha o smrti a o umírání, o ženách a o ženství, o nemoci fyzické i psychické, o vztahu dcery a matky, o lásce a také o tom, jaké to je být jiná v očích ostatních. Autorka má zvláštní styl, na který jsem si musela zvyknout, ale po pár stránkách mi už připadal skvělý. Jiný, ale skvělý. Příběh tu skáče v místě i čase, stejně jako se nám v hlavě objevují a mizí jednotlivé myšlenky. Autorka je básnířka a je to znát. Toto je její první próza, ale ta poetičnost tu je stále cítit. Musím zmínit i zajímavý doslov překladatelky, kde se mimo jiné dozvíme, proč je tato kniha nyní v Rusku zakázaná.

V letadle směřujícím z Moskvy do malého města na Sibiři sedí nenápadná žena. Při bližším pohledu působí nervózně a odtrženě. V zavazadlovém prostoru nad její hlavou totiž leží taška s urnou, v níž je popel její zemřelé matky. Matky, která neměla snadný život a pro kterou bylo mateřství spíše nutnou povinností než radostí. Dcera touto cestou plní matčino poslední přání, pohřbít ji v rodném městě uprostřed sibiřské tajgy. Toto putování má však pro dceru ještě hluboký osobní význam. Představuje způsob, jak se od matky definitivně odtrhnout a zacelit hluboké emocionální rány. „Rána“ na první pohled klame. Podle anotace jsem očekával melancholický roadtrip napříč Sibiří. Tato linie v knize sice skutečně je, tvoří základní línií celé knihy a je záchytným bodem, ke kterému se vyprávění pravidelně vrací poté, co se rozvětví do jedné ze svých mnoha odboček. V kontextu těchto odboček však hlavní linie poměrně zaniká. „Rána“ je totiž především velmi intimní zpovědí ruské básnířky Oksany Vasjakinové, která formou roztříštěného vyprávění rozebírá vlastní život. Úmrtí matky a putování s jejím popelem se pro ní stává katalyzátorem pro návrat do vlastní minulosti, hluboké zamyšlení nad životem a hledání nové životní cesty. Autorka přeskakuje mezi různými obdobími, místy i tématy, a ačkoliv by to někdo mohl označit za nesourodý slepenec, podle mého názoru tento přístup naopak umocňuje pocit naléhavosti a autenticitu její výpovědi. Vasjakinová nechává čtenáře nahlédnout především do komplikovaného vztahu se svou chladnou matkou, otevřeně mluví o své homosexuální orientaci a popisuje vztah k literatuře a poezii, které používá jako nástroje pro vyrovnání se s vlastním životem. Jako hnací sílů ke vzniku knihy autorka zmiňuje potřebu skrz literaturu vyčistit a zacelit vlastní rány. Ve své výpovědi zachází hluboko a přenáší na čtenáře širokou škálu emocí. Předností knihy je i její styl, ze kterého je znát, že se autorka pohybuje především ve vodách poezie. Ránu tedy ocení hlavně čtenáři, kteří vyhledávají netradičně pojatá, velmi intimní a emocionálně intenzivní vyprávění. Ti, kdo hledají především silný děj, spád a klasickou čtivost, se s knihou pravděpodobně minou. 4/5