Radio Silence

“Ach, zlato.” Máma mi věnovala soucitný pohled. “Vždyť máš spoustu kamarádů.” “Ti ale mají rádi jen školní Frances. Ne opravdovou Frances.” Radio Silence je přesně ten příběh, kterej bych si chtěla přečíst, když jsem byla ještě na střední. O tom, že být svým pravým já je v pohodě, i když je člověk něčím divnej. O tom, že nemít dobrý známky není konec světa. Že člověk může být šťastnej, i když tu vejšku nedodělá. Nebo se na ni dokonce ani nedostane! A hlavně o přátelství. O hlubokým, hojivým a nečekaným přátelství, který ve svým životě každej aspoň někdy potřebujeme zažít. Alice Oseman je velmi oblíbená autorka a já už chápu proč. Bylo to naše první setkání a rozhodně ne poslední.

Čtení Radio Silence mě opravdu chytlo, dočetla jsem za méně než jeden den! Ale... vlastně mě docela zklamalo, jak vyhrocená ta temnější linka byla. A jak moc upozaděný byl nakonec příběh Frances. Jakoby celá postava Frances vznikla jen jako rámec, pro zasazení toho "pořádného" drama Aledova příběhu. A konec se krásně vyřešil jako mávnutím kouzelného proutku... Že bych už na čtení YA byla moc stará? :'D Naopak se mi moc líbilo, jak přirozeně tu jsou zapracované LGBT+ prvky. Prostě jen "Ano, milý čtenáři, tohle je zcela normální součást lidské společnosti." :) Taky oceňuji, že na rozdíl od hromady jiných příběhů, tu není středobodem vesmíru romantická linka - osvěžující!