Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty

Je to sbírka změněného vidění, respektive perspektiv: hladina nápojů hýbá s hrnky, ťuknutí prstu padá, čas se stává krkem, mluví se v zákuscích atp. Perspektiv – a možná vlastně též identit (mám pocit, že vidění, vědění a vědomí u Svobody nezřídka srůstá) – všemožně inverzních či subverzních, ale neřekl bych, že vysloveně hravých, třebaže místy tam něco na ten způsob také vyklíčí: Zdál se mi sen, že poezie skupuje parcely v centru města. Zážitek z dovolené drží letoviska rukojmích. Horská vyhlídka podepsala hypotéku na rybářskou chatu. Toto proměněné hledění a pojímání jako by daleko spíš bylo jakýmsi následkem formace (deformace?) reality virtuálnem a z toho plynoucími novými možnostmi jiných pohledů, světů a příběhů, jako by bylo vlivem jakési básnicko-virtuální „hry doopravdy“: Zatoužil jsem se dotknout 360° CCTV kamery oběma rukama. Než se mé prsty stačily přiblížit k čočce, ze dveří vyběhl hlídač. Vzrušeným hlasem mluvil o cizích rukách ve vosím hnízdě přirostlém k jeho tělu, o sahání do vzácných květů v neveřejné části botanické zahrady, o klepání zrakem na oči. Občas probleskuje realita, všednodennost („Já – to je stejný den dokola.“), ale znovu poněkud posunutá, patřičně (nepatřičně?) zohýbaná. K tomu ovšem básník dospívá plynule a hladce, jako by nic, jazyk je projasněný a spíše prostý, bez jitřivých nápadností, exhibic a experimentů (nejsou tam ani sebemenší pravopisné či interpunkční odchylky od normy). Je to jazyk pozorovatele a popisovatele, tedy toho, kdo vidí, byť zvláštně, jinak, zmnoženě: Budím se s pocitem, že se na mě něco najde, a potom: dělám web, makám web, dřu web, dřepím web až do noci, nespím, učím web, učím ho svůj pokoj, čalouním mu nábytek. Motivy se někdy vracejí a zrcadlí, rozvíjejí se a variují: „Každá historka o zmiji / vypráví hlavně o užovce. […]“ vs. „Každá historka o zmiji / (Postavy nebruslí. Už se jen propadají.)“ Úskalím této Svobodovy sbírky je pak zejména to, že řada veršů je skvělých a efektních sama o sobě, solitérně, avšak v kontextu celé básně (ač zpravidla nedlouhé) už funguje hůř, tj. zbavena jakékoli plodné souvztažnosti. I tak jde ovšem o kvalitní a svébytnou poezii a jsem velice zvědav na autorův nejnovější počin, jenž svým titulem Koleje jsou pevně přibité k vidění výslovně odkazuje na jeden z veršů z přítomné knížky (naopak její titul – Rád čichám ke zvířatům… – nikde v jejím textu nenajdeme, možná je tedy konstruován na stejném principu a rozvíjí nějakou pasáž z autorova předchozího díla). A ještě jedna výborná – a v jistém smyslu zastřešující – báseň ze závěru knihy závěrem: Rád se na tebe dívám, jak se bráníš přítomnosti elegantním tancem prstů na gamepadu, když se opatrně plížíš kolem draka. Mám dokonce pár čerstvých identit, abych se s tebou mohl pokaždé setkat poprvé. Abych tě zažil tak, jak jsi aktuálně svěže novým. Spatřit tě mimo tvou hru je jako objímat se v prázdných péřových bundách. Našim prostředkem zůstávají dálky, dálky ochucené vzdáleností.