Koleje jsou pevně přibité k vidění

"Mám jednopokojový byt, mám nouzi o místo; když chci být chvíli sám, nenasazuji si brýle; naopak, nasadím brýle tomu, kdo je u mě."

Velice zajímavý koncept, který se básníkovi povedlo utěšeně přetavit do sbírky, jež vcelku suverénně a působivě traktuje řadu klíčových, a přitom poezií vesměs opomíjených témat, jako je (a teď to je plně má interpretace) krize vizuality, potažmo smyslů, střet moderních technologií a tělesnosti/smyslovosti či samota a odcizení v přetechnologizovaném světě (což zní jako klišé, neboť se to všemožně řeší už od prvních poválečných dekád, ale zde jde o mnohem vyšší míru a zcela jiný typ technologií). Oči na tisíc, dlouhé oči, svalnaté oči, oči na očích, oči v očích; jsem očnatý, nebo cítím se očitý; chápavé oči, myslím tím, oči jako ruce; jsem v očích, zavřený v očích; oči na výletě, oči poslané kamsi v balíku – pozoruji si je, oči nebo zrak jako modul; uvěř, že se nikam nedíváš. Luboš Svoboda uniká, ohledává, potýká se, glosuje a občas i ironizuje, ale pak se vrací zaskočen bezbarvostí reality, zmaten a proměněn, chtělo by se říct poupraven. Podniká sondu netypickou formou (a nejde tu zdaleka jen o formu sdělení toho, co poznal), ale díky té netypičnosti se dozvídáme a cítíme víc, než kdyby to předal formou očekávatelnější, kupř. v eseji či článku. Za nejlepší básně (krom citovaných) pokládám: Přeju si tak moc… (s. 8), Uviděl jsem okno… (s. 15), Když mám něco sníst… (s. 25), Ruce neručí… (s. 35), Rozpixelovaná realitní agentka (s. 41 a návazný text na s. 42) a závěrečné básně od s. 45 dál. Dvě z nich ještě uvedu na ukázku: Když sundám brýle, můj pokoj je zklamání. Je bledý, plný neprokreslených stínů. Nevypadá tak, jak jsem ho opustil. Strašně zestárl. *** Když si sundám brýle, přeju si, aby můj byt o tom dopředu nějak věděl a připravil se na to, vítal mě, vítal mě doma jako někoho, kdo se vrací zpět.