Quo vadis

Určitou výhodou před čtením kultovního díla polského autora byl Poláky v r.2001 natočený film. S polštinou problém nebyl, ale zvyknout si na ni v ději z doby Říma trochu trvalo než si „sedlo“, i když v češtině mi to ani nepřijde :o))) V každém případě bylo k této knize napsáno mnohé, takže osobní pohled. Náročnější text, mnoho postav, některé vykreslené více, jiné méně, stejně tak sympatie. Vlastně jen u jediné postavy – Nera nebylo o čem uvažovat, ALE o nadčasovosti politikaření, závisti, nenávisti, doufám i cti, statečnosti, pravdy. Samozřejmě nešlo vynechat úvahy nad životem a postoji prvních křesťanů.... Zvláště pokud žiji v zemi, jež je považována za nejateističtější mi přijde paradoxní, že lidé mají svobodu a úplnou pohodu prostředí si zvolit v co budou věřit a využijí to ve většině k větě „v něco věřím“. Možná se jich křesťanství dotkne láskou, jež sdílí a dává tak o Vánocích, kdy Ježíška jako dítě není třeba brát jako někoho kdy vyrostl a jehož narození mělo větší smysl. Za mne je dobré si připomínat minulost, v mnoha ohledech. Pokud je předána vyprávěním o to lépe. Dějiny byly kdysi pro lidi osobní přítomností a každý si ji musel prožít, odžít, přežít. Zjistit, zda se lze z něčeho poučit - něco jako třeba svoboda a demokracie stálo kdysi lidi život, zda si něčeho více vážit - něco jako jít k volbám nebylo pro všechny možné, zda si díky nějaké minulé moudrosti upravit svůj život - něco jako hodnoty, víru.... To přece dává smysl. Knihy nejsou jen papír. Příběh v nich má někdy hloubku, i když ji teprve uvidíme v budoucnosti. To je možná příběh i této knihy. Ptá se nás: Kam jdeš?

Křesťanský romantismus jak když ho vyšije a jeho nadčasový všeobjímající odkaz a otázka - Quo vadis jak v 19. století tak i dnes. O tom ale napsali už jiní mnohé statě. Dovolte mi však srovnat toto dílo s Židovskou válkou, která dobově navazuje na události Sienkiewiczova románu a dílem Já, Claudius, které mu předchází a to hlavně z hlediska náboženské tématiky a jejího zatížení. Feuchtenwangerův román pojednává o povstání židů a jejich "problematickému" uplatňování víry z pohledu hlavního hrdiny - žida. V celém díle jsou přitom křesťané zmíněni jen okrajově, jedenkrát jako malá podivná sekta. Podobně i Sienkiewicz se o židech zmiňuje jen dvakrát - když je Claudius nechal vyhnat z Říma a když hodnostáři této víry posvětí obvinění křesťanů jako strůjců pohromy Říma. Z obou autorů je tak znát lehké soupeření o budoucí náboženské ale i ideologické a hodnotové směřování lidstva. Naproti tomu Robert Graves je čistě světský a náboženskou otázku nechává zcela stranou. Římský polyteismus bere čistě utilitárně a soustředí se na popis světských záležitostí. O židovství a křesťanství se zmiňuje jen okrajově. Je tak krásně patrné, jak se osobní postoje, názory a víra jako celek mohou propsat do obsahu díla.