Quo vadis

Tohle bylo moje první setkání s H. Sienkiewiczem a jeho knihou Quo Vadis. Musím říct, že kniha naprosto předčila má očekávání. Ihned jsem se do příběhu zažral a začetl. Je to vskutku nadčasové dílo, které je nepochybně po zásluze oceněno Nobelovou cenou za literaturu. Nejsem žádný křesťan ani věřící člověk v Boha, ale musím říct, že jsem se o tématiku křesťanství, jeho šíření popularity a obecně o tom, jak vznikalo a jak se z něj stalo dnes světově nejrozšířenější náboženství začal velice zajímat a doplňovat znalosti. A to vše na základě této knihy. Kdo si přečte tuto knihu, věřím tomu, že se nad tím tématem minimálně zamyslí, i kdyby nezměnil názor na svět tak, jako já. Můj názor na svět je stejný, a přesto je jiný. Postavy jsou vskutku skvělé vylíčeny, každá z nich a nedovedu si ji představit bez každého jednoho člověka, který dej posunul. Petronius, Vinicia, Lygii a Ursa jsem si zamiloval hned. A musím smeknout také nad tím, že Sienkiewicz se opravdu řídil tím, co o tehdejší době vypovídali historici ať už doboví, tak i jeho současní, takže klobouk dolů ještě jednou před autorem. Je to dílo, které je hodno čtení a jsem nesmírně rád, že i já jsem se k němu dostal.

Určitou výhodou před čtením kultovního díla polského autora byl Poláky v r.2001 natočený film. S polštinou problém nebyl, ale zvyknout si na ni v ději z doby Říma trochu trvalo než si „sedlo“, i když v češtině mi to ani nepřijde :o))) V každém případě bylo k této knize napsáno mnohé, takže osobní pohled. Náročnější text, mnoho postav, některé vykreslené více, jiné méně, stejně tak sympatie. Vlastně jen u jediné postavy – Nera nebylo o čem uvažovat, ALE o nadčasovosti politikaření, závisti, nenávisti, doufám i cti, statečnosti, pravdy. Samozřejmě nešlo vynechat úvahy nad životem a postoji prvních křesťanů.... Zvláště pokud žiji v zemi, jež je považována za nejateističtější mi přijde paradoxní, že lidé mají svobodu a úplnou pohodu prostředí si zvolit v co budou věřit a využijí to ve většině k větě „v něco věřím“. Možná se jich křesťanství dotkne láskou, jež sdílí a dává tak o Vánocích, kdy Ježíška jako dítě není třeba brát jako někoho kdy vyrostl a jehož narození mělo větší smysl. Za mne je dobré si připomínat minulost, v mnoha ohledech. Pokud je předána vyprávěním o to lépe. Dějiny byly kdysi pro lidi osobní přítomností a každý si ji musel prožít, odžít, přežít. Zjistit, zda se lze z něčeho poučit - něco jako třeba svoboda a demokracie stálo kdysi lidi život, zda si něčeho více vážit - něco jako jít k volbám nebylo pro všechny možné, zda si díky nějaké minulé moudrosti upravit svůj život - něco jako hodnoty, víru.... To přece dává smysl. Knihy nejsou jen papír. Příběh v nich má někdy hloubku, i když ji teprve uvidíme v budoucnosti. To je možná příběh i této knihy. Ptá se nás: Kam jdeš?