Upřímně jsem byl knihou překvapen na všech frontách. Čekal jsem suché povídání o vojně, dostal jsem epický příběh. Čekal jsem krkolomný jazyk, dostal jsem text, který se četl sám a utíkal jedna báseň. Čekal jsem něžné vypravování o rytířské cti a dostal jsem zatraceně drsné vyprávění, ve kterém se autor s ničím nemaže a z knihy tak doslova cítíte pach tlejících mrtvol. A největším mým omylem bylo, že jsem čekal čistou fantazii a přitom jsem dostal lekci z Polských dějin. Ale k tomu později. Kniha úctyhodných rozměrů mi nějaký ten měsíc ležela v knihovně, koukala na mě, já koukal na ní a oba jsme čekali, kdy se dáme do boje. Nakonec z toho dlouhého očekávání nebyl boj, ale pětidenní pijatika. Víte, kniha má příliš mnoho rozměrů, abych ji zde pojal celou, nejsa si jist, co vlastně za zmínku vůbec stojí a co nikoliv. Nutné tedy podotknout, že jazyk panem Sienkiewiczem užívaný, byť ze začátku působil poněkud příliš archaicky a krkolomně, se po dvaceti stránkách proměnil v čistou jemnou smetanu, která plynula bez zaseknutí. A když už jsme u prvních dvaceti stran, musím zmínit ještě jednu věc. Právě lehoučká archaičnost slohu, i narativu umožňovala mimo perfektních dialogů, také neuvěřitelný popis. Dlouho, opravdu dlouho jsem už s takovou radostí v duši nečetl popisy krajin. Ale v Ohněm a mečem jsem si je mimořádně užíval. U popisu bitev jsem shledal – i když ne pouze v nich – že se pan Sapkowski při psaní svého Zaklínače velice inspiroval u tohoto majestátního díla. Bitvy jsou dobrá čtvrtina knihy, počítám-li v ně i popisy bitevní krajiny, atmosféry, vojenského způsobu života. Obecně popis bídy válečné zabírá tím či oním způsobem možná více než polovinu knihy. Popisy bitev jako takových byly nejen dost rychlé, ale i přehledné a hlavně heroické. Člověku kolikrát až běhal mráz po zádech. Popis hrůz nejen Kozáky, ale i Poláky páchaných, byl naprosto mrazivý, jak už jsem ostatně psal výše. Teď to hlavní. Historická autenticita. Víte, knihu bych možná přečetl ještě rychleji, kdybych si co chvíli neutíkal ověřovat podané informace. A musím konstatovat, že pan Sienkiewicz byl velice šikovný človíček a psycholog, který ty informace podával relativně přesně (až na nějaká ta číslíčka sem tam), ale velice si vyhrál s tím, kdy, jak a v jakém kontextu to či ono zmíní. Jestli to je napsané tak, že to zapadne do textu? Není problém. Kostra děje však přesně kopíruje první vlnu Chmelnického povstání. Nelze se však v knize vyhnout krutému nadržování Polákům a Polsko-Litevské unii. Ostatně byla kniha napsána pro povzbuzení národa, nikoliv jako dílo kronikářské. Závěrem ještě podotknu, že se člověk u čtení nekřesťansky zasměje, hlavně vinou pana Zagloby a Podbipiety, avšak nejen jejich a jednou nebo dvakrát dokonce snad i slzička ukápne. Kniha je prakticky dokonalá a musím konstatovat, že jsem se asi zamiloval. Snad nebude ještě delší Potopa v ničem horší. P.s. V průběhu čtení jsem byl v kontaktu s jedním přítelem, rozeným "Ukrajincem". Bylo mimořádně zábavné s ním na toto téma konverzovat, zvláště pak, při zveličení všeho co udělali Poláci a hanění Kozáků. Další důvod proč jsem se velice bavil.

Jak rada bych dala svemu oblibenemu spisovateli vice hvezdicek, ale za tuto knihu opravdu nemohu. Vim ze je nefer srovnavat s "modernimi" historickymi romany, ze kniha je poplatna dobe a ucelu (povzbuzeni narodniho sebevedomi), ale lepe opravdu hodnotit nemohu, protoze me celou dobu pomerne nudila. Jak pisi ostatni uzivatele, stridaji se nudne pasaze s pasazemi zivejsimi, a vetsinou to zahranuje fantasticka postava pana Zagloby. Celkove jsem se vsak s knizkou (kterou jsem si zvolila do ctenarske vyzky a kterou jsem vyzvu zavrsila) docela trapila a napinava mi moc neprisla. Zahladni dejova linie (pribeh Jana a Heleny) je takova nemastna neslana, Helenu stridave unaseji Bohun a pan Zagloba a az na par dramatickych uteku se vlastne nic prevratneho nestane. Jednoduche a predvidave. No a do toho se stale bojuje, coz by tak nevadilo kdyby ty boje byly trochu prehlednejsi, mene vycpane povidanim o narodni hrdosti a nudnymi pasazemi, kde skupina panu premita co dal. Kniha proste mohla byt tak o 200 stran kratsi a jen by ji to prospelo, z boju bylo nejzajimavejsi az zaverecne oblehani Zbaraze. Ze zacatku mi trochu vadilo mnozstvi neznamych/cizich slov, ktere jsem si neustale musela hledat ve slovnicku, coz od cteni pomerne zdrzovalo - toto nakonec hodnotim jako klad knihy, alespon si clovek rozsiril obzory a zase se podival nekam jinam nez do obvykleho dejiste historickych romanu jako Francie nebo Anglie. Minimalne dvakrat jsem se vsak dopustila neceho co pri cteni knih NIKDY nedelam - preskocila jsem urcite pasaze. Poprve se jednalo o zdlouhavy popis krajiny/pomeru, podruhe o rozjimani knizete Jeremiho co a jak dal rozvedene snad na 10 stranach. Mimochodem, knize Jeremi me svoji uzasnosti az stval:) Stejne tak nemastni neslani mi prisli Jan a Helena, to uz by clovek pomalu vic fandil Bohunovi:) S postav jsou tak nejzajimavejsi Zagloba a Podbipieta. Dalsi dily si mozna nekdy v budoucnu prectu, ale ted se radeji vratim k Folletovi, Merlemu nebo Cornwellovi.