Queenie

Queenie je pěkným důkazem toho, že i když vám hlavní postavy nejsou úplně sympatické, pokud jsou dobře napsané a dokážete jim třeba nakonec i porozumět, tak se vám knížka může líbit. Můj vztah s Queenie byl přinejmenším komplikovaný. Absolutně jsem nechápala její sebezničující chování, byla nezodpovědná, ufňukaná, ale přitom za spoustu věcí si mohla vlastně sama. Jak jsem jí ale poznávala víc a víc, nějak jsem si k ní tu cestu našla a na konci už jsem jí fandila, aby se z toho všeho dostala a získala svůj život zpátky. Kniha řeší například to, jak barva pleti ovlivňuje vaše postavení ve společnosti, hodně silné je tu i téma přátelství a partnerských vztahů, ve mně ale nejvíce rezonovalo téma psychického zdraví a terapie. V tomto ohledu podle mě kniha vyčnívá a byl to i jeden z důvodu, proč jsem nakonec hodnotila výše, než jsem původně zamýšlela. Za mě to bylo ve výsledku dost fajn čtení a jsem ráda, že jsem si knížku přečetla.

Queenie je opravdu zajímavým titulem, který mě popravdě pořádně pohltil až v druhé polovině. První část byla zvláštní a chvíli jsem i uvažovala nad tím, že bych knihu odložila. Jsem však ráda, že jsem to nakonec neudělala, protože se jedná o poměrně důležitý příběh, věnující se hned několika zásadním tématům. Vypráví, jaké to je být černou holkou v Anglii, pořádně nezapadat a žít s pocitem, že se vše kolem vás boří jako domek z karet a vy už ztrácíte sílu ho opět postavit. Hlavní hrdinka Queenie byla zajímavou postavou. Sice mě značnou část knihy dost štvala, ale jakmile se začala dějová linie více soustředit na její duševní zdraví, uvědomila jsem si spoustu věcí, které jsem předtím ohledně jejího charakteru jen tušila. Kromě pasáží zabývajících se duševním zdravím a důležitostí nechat si pomoci, se titul věnuje toxickým vztahům, komplikované rodině a vyrovnáváním se s úzkostí. Jsem moc ráda za to, co se z knihy vyklubalo, protože mi děj dal dost podnětů k zamyšlení.