Ptáci jsou dosud nečitelní

Tyhle povídky jsou opravdu "o životě bez příkras", jak se píše v anotaci. Skoro se mi chce říct, že je v nich všechen smutek světa. Jsou to povídky o smutku, bolesti, nemoci, osamění, úzkosti, strachu, bezmoci, zlobě, zoufalství, panice i stesku. Pro naději tu zůstalo místa jen pramálo. Některé povídky jsou delší a víc epické, jiné připomínají spíš drobné črty a krátká nahodilá nahlédnutí do cizích životů. Číst tyhle křehké lidské příběhy je jako být sám v deštivém podzimním dni se vzpomínkou na něco, co se nedá vrátit.

Na otázky jak píše a kdy vydá něco dalšího, se v době svého debutu V.V. vyjadřovala rozvážně, že nechce plánovat dopředu, protože k nezbytné inspiraci potřebuje odpovídající čas. A tomuto přístupu k psaní zcela odpovídá jeho styl. Na rozdíl od převažujícího proudu současné literatury je velmi úsporný, neokázalý, kompaktní a dotažený a zároveň návodný a vyzývající ke způsobu, jak její povídky číst - soustředěně, neukvapeně a s osobní "spoluúčastí" - ochotou a odvahou použít k jejich "dotváření" nebo přímo konfrontaci svou vlastní životní zkušenost. Zachycuje v nich postavy v různě důležitých, nezřídka vypjatých, úhelných životních situacích nebo obdobích, v kterých se jim otevírá prostor k naplnění nebo ukončení dlouhotrvající očekávání, k pochopení nebo alespoň částečnému zhojení hluboké ztráty či poranění nebo prostě příchází něco daného a nevyhnutelného. Tyto fragmenty příběhů nepřináší úlevné krátkodeché nezúčastněné rozptýlení, ale naopak čtenáře vtahují do sebe, potřebují jeho usebrání, doprovázení postav a onu "spoluúčast". Je to vlastně takový trénink, jak se i na svůj život dívat z odstupu, beze spěchu, ale s odvahou a se schopností přijmout ho takový jaký je. A zároveň je to i podpora nebo povzbuzení, že v tom není čtenář sám. Opakovaně mne při čtení napadala určitá podobnost s haiku, kde je pravidlem maximální stručnost a minimalismus, které vytvářejí bezbřehý prostor pro "dotváření" čtenářem. Texty V.V. jsou epické, méně minimalistické, ale v prostoru k "dotváření" se, myslím, haiku podobají. Čtené takovým způsobem mají pro mne svou rovinu spirituální. Ne díky odkazům na církev a náboženství nebo přímému oslovování Boha (které chápu jako přirozenou nedílnou součást prostředí, z kterého nejspíše V.V. pochází), ale především díky přesahu, neukončenosti, otevřenosti pro pestré množství scénářů a poznání jejich postav, že má smysl přijmout nebo o přijetí jakési neodtrhnutelné životní podstaty alespoň přemýšlet a usilovat. Protože právě odtržení od ní je cestou do skutečné melancholie a deprese, které jsou, podle mne velmi zavádějícím způsobem, povídkám V.V. mylně podsouvány. Určitě se vyplatí další roky, které bude V.V. potřebovat, počkat na cokoli, co napíše.