Plechový bubínek je sice jenom jeden, ale kdo má rád ten neuvěřitelně košatý a jazykově vytříbený Grassův styl, nemůže být nespokojený. Znovu, tentokrát z pohledu tří různých vypravěčů, podrobuje nemilosrdné a zároveň nesmírně poetické analýze hlavní traumata německé, potažmo evropské historie 2O. století: nástup fašismu, válka, rozdělené Německo. Jako obvykle to není jednoduché čtení, vypráví se pomalu a detailně, ale trocha té námahy a soustředění rozhodně stojí za to.

Přečíst Psí roky není nic jednoduchého, i když je text někde repetitivní. Grass se opět vyrovnává se svou minulostí, tudíž i němectvím a nacismem, který zažil, když dospíval. Ku posledku je jeho kniha už dost politická přesto je postavena na vině a odpuštění. Snad to tak v životě má být KAŽDÝ ČLOVĚK MUSÍ UMĚT ZAPOMÍNAT zní z autorových úst a přitom se zaobírá pamětí a chce, aby prožité nebylo zapomenuto. Ironizuje nové pořádky: MY, TADY, NA ZÁPADĚ, MY VĚŘÍME PEVNĚ VE SVOBODU, ODJAKTĚŽIVA. Cha cha hned po fašismu? Pořádají se DISKUSE S NAŠÍ MINULOSTÍ Vše je zpochybňováno, i hrdinové mění svá jména, záplava slov, Grass opravdu dal průchod svému psaní, i v závěrečném popisu dolu typy plašidel jsou vlastně typy lidí německé společnosti. Co se mi také líbilo: PŘIJEDOU TŘI PÁNOVÉ JSOU MLADÍ A PROTO BEZÚHONNÍ, PŘINESOU S SEBOU HALAS, NADÁNÍ A NEVĚDOMOST. Jak přesné! Jak současné! Mladí a bezúhonní se vždycky vydají měnit svět i dnes Hrdinové končí ve vaně, nazí, jako při zrození, komunista se stal kdysi fašounem, fašouni jsou neviňátka a noví demokratičtí lidé. Tak to v Německu bylo. Poučné i my jsme prekabátili, není-liž pravda? Gdaňská trilogie po letech dočtena. Více v recenzích.