Pseudonym

Velice ráda bych dala plný počet, ale musím trochu ubrat. Opravdu tak polovina knihy byla zdlouhavá a nezáživná a byla jsem zvědavá, jestli se to rozjede. Druhá polovina to narovnala a fakt se to rozjelo.. Třebaže rozuzlení se nechalo dost dobře předpokládat, stejně nevíte, na kterou misku vah se co překlopí a jak to úplně dopadne. Navíc se mi líbil styl psaní a mám novou oblíbenou autorku.

Tomuto říkám exponenciálně vystavěný děj. Je osm večer a otevírám Pseudonym. Nejprve 60 stran o ničem. Rozhoduji se, zda to mám nebo nemám dočíst. Jsem někde kolem strany 80 a začíná to být zajímavé. Svérázná spisovatelka, dobré dialogy, dostává se to do pohybu. Kolem desáté téhož večera mi Alexandra Andrews servíruje něco na způsob Thelmy a Louise, okořeněné hezky a věrně vykresleným prostředím Maroka. Evidentně si autorka dala práci a místa sama projela. Je to fajn cestopis. Dostávám se do víru stále se zrychlujícího děje, zmizela Thelma a Louise (i když trochu jich tam ještě je) a nahradil je Talentovaný pan Ripley. Jenže na stereoidech. Tempo se zrychluje, situace se mění s každou další stránkou. Nevím kolik je hodin, když to na jeden zátah dočítám. Uf, to byla jízda. Proč to není delší? Ne, není to bůhvíjak originálním, ani to není nepředvídatelné a je z toho cítit inspirace odjinud, zejména z filmového světa, jen zasazená do odlišných reálií. Alexandře to ale obdivuhodně šlape a je to ohromně zábavné. Za normálních okolností bych asi jednu hvězdičku ubral za ten začátek, ale dávám ji zpátky za nápaditě udělanou obálku, kterou nám původní vydání může jen tiše závidět. Skvělé.