Pseudonym

Tomuto říkám exponenciálně vystavěný děj. Je osm večer a otevírám Pseudonym. Nejprve 60 stran o ničem. Rozhoduji se, zda to mám nebo nemám dočíst. Jsem někde kolem strany 80 a začíná to být zajímavé. Svérázná spisovatelka, dobré dialogy, dostává se to do pohybu. Kolem desáté téhož večera mi Alexandra Andrews servíruje něco na způsob Thelmy a Louise, okořeněné hezky a věrně vykresleným prostředím Maroka. Evidentně si autorka dala práci a místa sama projela. Je to fajn cestopis. Dostávám se do víru stále se zrychlujícího děje, zmizela Thelma a Louise (i když trochu jich tam ještě je) a nahradil je Talentovaný pan Ripley. Jenže na stereoidech. Tempo se zrychluje, situace se mění s každou další stránkou. Nevím kolik je hodin, když to na jeden zátah dočítám. Uf, to byla jízda. Proč to není delší? Ne, není to bůhvíjak originálním, ani to není nepředvídatelné a je z toho cítit inspirace odjinud, zejména z filmového světa, jen zasazená do odlišných reálií. Alexandře to ale obdivuhodně šlape a je to ohromně zábavné. Za normálních okolností bych asi jednu hvězdičku ubral za ten začátek, ale dávám ji zpátky za nápaditě udělanou obálku, kterou nám původní vydání může jen tiše závidět. Skvělé.

Když jsem se pustila dočtení, měla jsem trochu obavy, zda od příběhu dostanu to, co očekávám. Začátek byl pozvolný, postupně však děj začal nabírat na obrátkách a já jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Zejména poslední čtvrtina příběhu mě nadchla. Povedená prvotina, jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště.