Pruské noci

Nejsem znalec Solženicynova díla, resp. mám o něm pohříchu jen hrubé povědomí, s ohledem na jeho postoje v závěrečné řekněme dekádě života jsem k tomuto autorovi pojal i dosti kritický odstup, nicméně jeho Pruské noci patří dost možná k tomu úplně nejzajímavějšímu, co napsal. Je to snad poněkud překvapivě poema, což leckomu k profilu Solženicyna jakožto prozaika, dokumentaristy, historika, esejisty a v posledku i určitého ideologa-moralizátora úplně nesedí. Svědčí to ovšem o nezměrnosti jeho literárního nadání a obrovské sečtělosti. Mimoto je žánr poemy už pár století výsostnou ozdobou (a nejednou zároveň prokletím) ruské poezie. Koneckonců již samotným mottem autor odkazuje ke Slovu o pluku Igorově (staroruskému hrdinskému eposu, jenž je však patrně preromantickým podvrhem podobně jako naše Rukopisy) a formou k ruským klasicistním ódám. Zaskakující, přelomová a kontroverzní je ovšem tematika této poemy. Solženicyn v ní na základě vlastních zkušeností líčí barbarství a násilnictví sovětských rudoarmějců během tažení přes Východní Prusko na Berlín v úplném závěru druhé světové války. Činí tak brilantní formou, kterou do češtiny brilantně převedl Václav Daněk (možnost srovnání s originálem sice nemám, ale je to zkušený a skvělý překladatel, navíc měl k ruce rodilou mluvčí Kateřinu Staševskou). Myslím, že takhle překládat poezii už dnes u nás umí málokdo a směle prohlašuju, že převod Pruských nocí by zasloužil i nějakou cenu. Mimoto Solženicyn postupuje vcelku rafinovaně i při samotném líčení toho, co zažil, viděl, zjistil, a možná i sám páchal… Přičemž míra účasti subjektu na těchto nekalostech dramaticky stoupá a vrcholí v závěru poemy: zprvu jako by byl jen zaznamenavatel, jako by se vše dělo jaksi objektivně, ještě trochu ve vojácké, hrdinné atmosféře jaksi „spravedlivého“, nevinného kořistění typu plenění majetku, občasných krádeží apod. Postupně pak narůstá jak rozsah i míra závažnosti a krutosti těchto činů, tak i jejich blízkost lyrickému subjektu-vypravěči. Ten se ve finále sám propadá do tohoto bahna. Jeho poema přitom není prostým zbásněním dějů, ale jde spíš o jakousi mozaiku, kaleidoskop, občas poněkud asociativní, místy asi zmatečný (přiznám se, že jsem se nejednou vracel a četl třeba i stránku dvě znovu, ale přesto jsem si nebyl jistý, co přesně se dělo a jak to souviselo/navazovalo na předešlé líčení), ale právě k této náznakovitosti, tu zacloněné výčtovostí, tu překryté poetičností, tu rozmlžené změťovitostí dění či hovorů (dialogů) se určité čtenářské rozpaky a nejistota pojí vlastně velmi příznačně. Vždyť stejně – aspoň tak si to představuju – se rozmělnil i elementární humanismus rudoarmějců táhnoucích německými (dnes povětšinou polskými) regiony k Berlínu, rozkotal se jejich morální kompas. Svůj podíl jistě mělo benevolentní (neb stejně barbarské velení), jejich vyčerpání, frustrace plynoucí dílem z neutěšených provinčních a chudinských poměrů, z nichž většina z nich vzešla, dílem pak z neutuchajícího strachu a stresu, jemuž byli během bojů proti nacistům vystaveni třeba i několik let v kuse. A samozřejmě i alkoholové opojení, divoká euforie, opilost blížícím se vítězstvím. Tím rozhodně neospravedlňuji krutosti Rudou armádou páchané, o nichž se – i v našich zemích – dodnes mluví a píše příliš málo, ale do značné míry asi chápu příčiny a podhoubí, z nichž se rodily. Solženicynova poema je v tomto bez nadsázky přelomovým dílem – před ní a hodně dlouho po ní (vznikla v 50. letech a vydání v exilu se dočkala až v 70. letech) v Rusku a vlastně ani moc nikde jinde žádné dílo na toto téma nevyšlo (v Rusku vyšla až roku 1999, a to jen nenápadně, jako součást sborníku Neznámý Solženicyn), jiná ruská svědectví o rudoarmějských násilnostech na ženách, příkořích vůči civilnímu obyvatelstvu, se začala objevovat až po roce 2000 a dodnes tato kritická debata v Rusku fakticky neproběhla. Obdivuhodné a dramatické jsou navíc okolnosti vzniku – autor ji složil v gulazích a musel se 12 tisíc veršů naučit zpaměti, následně to zapsal, text z obavy před šťárou však po čase údajně zničil a za pár let musel poemu ze svých vzpomínek zrekonstruovat znovu. České vydání se krom skvělého převodu a dvou cenných doslovů (jeden od R. Rubiliny, druhý redakční; k tomu ještě stručná překladatelská poznámka) vyznačuje i velmi pěknou grafickou úpravou (tak jako všechny svazky ediční řady Opium poezie). Drobnou chybičku jsem tam nalezl jedinou (na jistém místě bylo „holi“ místo evidentně náležitého „holí“). Jediným závažným nedostatkem je nedostatečný vysvětlivkový aparát – řada slov či frází, pojmů, jmen, míst a souvislostí by si přitom zasloužila okomentování (překlad, výklad), bez něhož se čtenář trochu ztrácí anebo mu něco podstatného uniká. Je možné, že ruské vydání nic takového neobsahuje, a překladatelé či redakce by tedy museli vyvinout značné úsilí, aby takový soupis sestavili. Určitě však měl zahrnovat přinejmenším vyšší desítky položek, a ne pouhých pět výrazů (z toho jeden – mimochodem dostatečně známý – ještě zapsaný chybně jako *Arbeitdienst). To však nic nemění na tom, že jde o mimořádný text a překladatelsko-vydavatelský počin.