Už samotné jméno Solženicyna předznamenávalo, že tahle knížka nebude lehkým, oddechovým čtením. Takové texty on totiž nepíše. Každý jeho text se zaryje do kůže, zanechá tam stopu a vytrvá. A stejně tak tomu je i v téhle knížce. Už první povídka mně přinesla překvapení a svým způsobem šokovala....ale v čem, ponechám bez odpovědi, protože jinak by to nefungovalo. Jiná pasáž knihy mně evokovala srovnání s Mňačkovým "Jak chutná moc", další evokují otázky morálky, spravedlnosti, zodpovědnosti...ale odpověď Solženicyn nedává. Jen klade otázky. A i proto, že kniha přinutí k zamyšlení, nepředkládá hotové odpovědi, si ji stojí zato přečíst.

Nemám bohužel porovnání s jinými knihami autora (toto byla moje první), nicméně souhlasil bych s komentářem uživatelky Gizminek. Kdyby se jednalo o film, skoro bych zvažoval jeho zařazení do žánru "dokumentární". Jedná se vlastně skoro o naučnou literaturu. Jistě, je dobré si připomínat hrůzy dob minulých, abychom se poučili a neopakovali chyby lidstva v budoucnosti, ale... Našlo se pár okamžiků, kdy se autor "utrhl" ke skutečnému vyprávění, a potom byly strasti postav záživné i velmi emotivní. Většinou však byl autor žel Bohu svázán svou "obsesí podat ojektivní historické svědectví". Potom se z příběhu stává učebnice. Povídky sami o sobě dobře fungují a mají zajímavé pointy, ovšem jejich potenciál zabíjí Solženicynova "matematická střídmost". Díky mnohým podrobnostem a celé řadě jmen působí text opravdu velmi realisticky, což je výhodou pro vykreslení obrazu atmosféry doby, již nahlížíme ruskýma očima propracovaných postav. Na druhou stranu je tato přílišná detailnost ke škodě, na mě osobně působí kniha mrtvolně a nedokázal jsem se do ni pořádně začíst. Na vině může být má nezkušenost s tématem a nezájmem pro ruské dějiny. Kniha mě každopádně několikrát dokázala šokovat a jistě jsem se díky ní dozvěděl mnohému zajímavému z historie Ruska, ale i Evropy.