Průsečík

Náhodou jsem na knihu narazil v knižním outletu a protože mám komentáře Jiřího Pehe rád, byl jsem zvědavý na delší prózu. Příběh byl rozehraný velmi nadějně a vznášela se nad ním aura jednak porevolučního nadšení a svobody a jednak určitého tajemna. Z anotace jsem čekal něco trochu jiného, ale přesto mě začátek opravdu bavil. Jenže potom už to bylo horší. Ne že bych se u Průsečíku nudil, ale text zkrátka nějak neplynul a v jednotlivých dějových linkách se dost přešlapovalo na místě. Jak mám rád autorovy politické komentáře, do Průsečíku byla politika vměstnána až moc na sílu. Když se zrovna konverzovalo, řeč se na politiku stočila velmi často. Křiklavým příkladem toho, jak moc se do některých částí textu politika nehodí, bylo první vyprávění Karla Jindráka, který jako trestaný automechanik v dopise jen tak prohodí, že byl "velkým příznivcem doktora Sládka" a proto ho popudil Rom tančící s "bílou" (ani psát se mi to nechce) dívkou. Opravdu bylo nutné jít až do takových stereotypů? Celkové poselství knihy bylo ale vlastně pěkné a ztotožňuji se s ním - bezesporu jsou okamžiky, které determinují naše životy mnohem více, než jiné, tyto okamžiky mohou být svým způsobem katarzí. A bezesporu jsou i lidé, kteří naše životy změní, a to bez ohledu na to, jak dlouhý čas jsme s nimi strávili.

Známý politolog Jiří Pehe má neopakovatelný způsob vyprávění a nápady, které nejsou tuctové; myslím, že jeho knihy jsou k velké škodě opomíjeny. Také v Průsečíku si Pehe vyloženě libuje v konstruování nových možností, v propojování příběhů, které se možná staly, možná nestaly, možná by se mohly stát. Úsporný styl není pro každého, ale mně sedl. Jen té politiky bylo myslím v Průsečíku zbytečně moc, samotný příběh tolik politiky určitě nepotřeboval. Jinak vřele doporučuju.