Procesní legitimace v civilním sporném řízení

No! Now we’re talking! Konečně, bože můj! Četl jsem teď jednu knihu de lege lata za druhou a bylo to jedno zklamání za druhým (čest výjimkám, opravdu výborná ale nebyla ani jedna). Konečně jsem došel štěstí. Ono stačí nahlédnout do obsahu. Jakmile jsem uviděl pojednání nejprve o materiální teorii účastenství a pak o teorii formální, věděl jsem, že to bude radost. Pak jsem zjistil, že práci vedl Lavický. No a už jsem se nemohl dočkat. Jako Lavický to není. Coufalík postrádá tu stylistickou eleganci a vtip. Jakkoliv tedy na Lavického nedotahuje formou, obsahem je Coufalík skvělý. Prokazuje mimořádně hluboký vhled do rakouské a německé procesualistiky a její historie. Velice dobře se orientuje jak ve vývoji náhledů na vztah procesního a hmotného práva a implikacích tohoto vztahu pro jednotlivé instituty (viz žaloba, předmět sporu, nebo právě účastenství), tak v širších aplikačních souvislostech nám příbuzných právních řádů. Tak kombinuje neméně široký přehled tuzemské literatury s komparativní kritikou tím nejlepším příbuzných právních řádů. Krása pohledět! Je kniha složitá? V podstatě. Ale o to milejší je prožitek jejího čtení. Pravda, druhá polovina knihy je složena z hodnocení jednotlivých výskytů možné procesní legitimace, což je obecně trochu nudnější pohádka. Ale to je asi tím, že jsem zatížený na teorii. A tak si tu dovolím jen pár věcných poznámek. Jsou to poznámky pro mou osobu, abych se k nim (před státnicemi) mohl vrátit: Obzvláště oceňuji pasáž o německé teorii oprávnění vést řízení jako aktivní možnosti uplatňovat nárok a pasivní tvrzené možnosti mu odporovat; dosud jsem se s ní nesetkal a jsem za tu znalost rád. Jakkoliv se tedy osobně musím ztotožnit s její nesmyslností, která jakoby se pokoušela věcnou legitimaci zprocedruálnět. Naše řešení neprojednatelností, respektive zamítnutím zdá se mi vhodnější, v souladu s autorem. -Naopak nesouhlasím se skeptickým pohledem na procesně-ligitimační smlouvy. K těm bych byl osobně otevřený a to dokonce na straně žalovaného, kde by mohly sehrát úlohu procesních garancí. Zneužití tu po mém soudu není o nic nebezpečnější než u jakéhokoliv jiného institutu a je na soudci, aby si řádný průběh řízení pohlídal. Ústavněprávní problém tu nevidím. Představa, že by tak došlo k nepřípustnému převodu veřejného subjektivního práva je asi tak relevantní, jako představa, že prodejem rohlíku prodávající převádí své veřejné subjektivní právo vlastnit majetek. Konkrétní manifestace není totéž jako vlastní právo. Trochu věcně odběžné, ale neméně proto zajímavé je rovněž pojednání (byť krátké) o litisdenunciaci. Strašně zajímavá věc, včetně úvah o možnosti nárokovat škodu za neřádné vedení sporu s tím spojené. Ve vztahu mezi procení legitimací a věcným nárokem mi chybí pojednání o hlavní intervenci a jejím řešení. Hádám, že by autor preferoval možnost věcně legitimovaného intevenovat s úspěchem proti procesně legitimovanému.