Procesněprávní vztah

Řekl bych přeci jenom o něco slabší, než první autorovo dílo o procesní legitimaci. To je ovšem způsobeno spíše tématem, než že by k akademickému poklesu došlo u autora. Téma se, minimálně v prvních kapitolách v některých dalších dílčích pasáží, překlápí do právní teorie. A není věru pravda, vzdor obecnému přesvědčení v českém prostředí, že by o právní teorii mohl psát úplně každý. Jistě, ta obsahuje témata, která jsou natolik základní, že k jejich uchopení nepotřebujete filosofickou průpravu, nebo to alespoň není conditio sine qua non. Jsou tu ale i taková, která jsou napojena přímo na pojem práva a pojem práva je otázkou výsostně filosofickou. Není pak dost dobře možné nadefinovat pojem sankce, pokud jej nenapojíte na konkrétní filosofickou školu - namátkou Hartův pozitivismus. Nedefinujete-li v tomto smyslu pojem sankce, nemůžete dost dobře distinktivně odlišit rozdíl v následku porušení povinnosti a neunesení břemene. Přitom to není tak složité. Sankcí je v takovém případě negativní následek spojený s negativním hodnocením plynoucím z toho, že došlo k porušení obecně přijímaného internalizovaného pravidla. Samo negativní vnímání pachatele není významné - a tehdy je distinkce povinnost/břmeno jasná. Absence filosofického vnímání je přitom, myslím, slabinou této knihy. Jakkoliv to není slabina zvláště tragická. Téma rovněž tenduje k jistému učebnicovému pojetí. Knížečka jako by opravdu sloužila k výuce teorie civilního procesu. Dozvíte se zde nejen o samotném pojmu procesního vztahu, ale také o jeho složkách. Nu a to už máte subjekty řízení, pojem předmětu sporu, jeho obsah (povinnosti, břemena) a v tomto pojetí i změny (mj. notně zajímavé pojednání o procesním nástupnictví). To je dohromady docela velká materie, která je ovšem z hlediska ústředního (tj. definice procesního vztahu) do značné míry kazuistická. Přitom neupírám knize vše dobré co na ní je - a to je většina. Obzvláště jsem si užil první tři kapitoly, které věru obšírně pojednávají o pojmu právního vztahu. Jedná se o jakousi justifikaci pojmu, kterou ovšem kvituji s povděkem. Autor si totiž nevymýšlí, ale racionálně argumentuje ve prospěch nabídnutých variant, za což jsem mu v podstatě vděčen. Ani další kapitoly nejsou špatné - třebaže mě nezajímají tolik. Přeci se v podstatě jedná o nejkomplexnější pojednání o předmětu sporu v našem prostředí, velice povedené pojednání o nástupnictví (s velice dobrým poznatkem, že členění nemá probíhat na základě představy o universální či singulární sukcesi, ale na bázi zániku či setrvání způsobilosti k účasti na řízení) a další a další vysoce kvalitní pasáže. Zkrátka - kniha má své vady, pro které mne chvílemi poměrně trápila a nedovedl jsem si ji tolik užít. Přesto je to nejlepší zpracování tématu jaké tu máme a to zdaleka. Je to skvělá a vysoce nadprůměrná kniha, kterou bych rozhodně doporučil každému, kdo se alespoň trochu seriózně zabývá procesním právem.