Proč jdou chlapi do války

„Rodící se etnické konflikty nevznikají tak, že by někdo z nových národních vůdců zkrátka vyhlásil válku a hned poté by se začaly přes noc formovat živelné armády a vrhaly se do boje – naopak. Jak již bylo naznačeno a jak uvidíme i dále, nejprve spontánně vznikají různé nacionalistické bojůvky, milice a zárodky národních armád – a teprve ty pak dokáží iniciovat, uvést v život, vyprovokovat konflikt.“ Mimořádně zajímavá, zcela neprávem přehlédnutá, opomenutá a nedoceněná kniha o původu a vzniku etnických konfliktů. Jak napovídá název, kniha se primárně nezabývá historickými událostmi, i když s ohledem na téma jsou dějinné souvislosti a historické milníky nevyhnutelné. Kniha je především o propojení estetiky, emocí a politiky, propagandy, válečného „marketingu“ – chcete-li, a jejich působení na jednotlivce, ale zejména na masy. Nebudu lhát, kniha je obtížná. Na čtenáře zvyklé na klasické texty o historii, plné událostí, souvislostí, vazeb, letopočtů, může působit téměř mysticky, až esotericky, nebo možná umělecky. To nemyslím jako výtku. Kniha je svým způsobem velmi úzce zaměřená a ta odlišnost od klasické historiografie je dána faktem, že v centru dění jsou emoce, pocity, euforie, vzedmutí individuální a celospolečenské, a jejich propojení s politickou estetikou spolu s dramatickou performancí. Zní to téměř jako umělecký projev. Kniha je to však skvělá, perfektně ukazuje genezi konfliktu a násilí skrze technologii masové mobilizace. Tu cestičku do pekla, lavinu, která začne nevinným a nenápadným pohybem několika drobných malých kamínků na svahu, na šikmé ploše – lidí a myšlenek, které se zpočátku nezdají zhoubné, ani podvratné. Kamínky se pohybují čím dál rychleji a rychleji, strhávají s sebou další a další, jsou nezastavitelné, nezadržitelné, přidávají se větší balvany, celé skupiny, následuje sesuv, bouře, která drtí a ničí vše, co jí přijde do cesty, neovladatelná vraždící bestie, nelítostná a neodpouštějící katastrofa, která utopí v krvi celé státy, města, etnika, rozdělí sousedy, rozvrátí rodiny a z kdysi veselých lidí zbydou jen rozmazané šmouhy a šedivé stíny. Doslova společenský regres, po kterém nezbude kámen na kameni, pouze prach, hrůza a rudá mlha vznášející se nad horským údolím. Nechal jsem se unést, text si to nicméně zaslouží, neboť přesně tento dojem vyvolává. Avšak přes všechnu tu mystickou poetiku je to především také text odborný. Na pozadí historických událostí autor zkoumá kořeny etnického násilí. Věnuje se především oblastem Balkánu a Kavkazu, ze kterých má přímou osobní zkušenost. Mapuje vlivy „starých známých“: národní historie, tradic, romantismu, patriotismu, frustrace, resentimentu, touhy po pomstě, národoveckých nálad, nacionalismu a nacionalistických vzedmutí, nacismu, komunismu, národních mýtů, vliv buřičů a rebelů, vlivu společenských vůdců, společenské polarizace a euforie, masových akcí, celospolečenských nálad, a mnoha a mnoha dalšího. Jak to vzniká, proč to vzniká, a proč je to ve svých důsledcích nezastavitelné a smrtící. Výklad je extrémně zajímavý. Procesy vedoucí ke konfliktu zkoumá skrze emoce vyvolané politickou estetikou, propagandou, válečným marketingem, a dramatickou, vlastně téměř divadelní, performancí. Kniha je tak vedle příslušného teoretického výkladu plná grafických příloh, příkladů, fotografií, obrazů, skic, karikatur a vizuálních ukázek, zobrazujících a dokládajících podíl na vyvolaných emocích. Není to ani zdaleka vše, informací a dojmů je mnohem a mnohem víc. Nečetlo se to snadno, to přiznávám, ale velmi mě to zaujalo. Závěry a důsledky jsou plně přenositelné do dneška. Technologie masové mobilizace se od devadesátých let minulého století posunula a dramaticky zefektivnila – k naší vlastní smůle a škodě. Válečná propaganda, aktivní opatření, psychologická válka, to vše na nás působí a ovlivňuje nás, manipuluje námi, posouvá nás a hýbe s námi nechtěným a tragickým směrem, minimálně v úplně stejné míře, jako s masami v minulosti. Lidská psychologie a psychika se nijak nezměnila. Přesto je tu jistá naděje, naděje uvědomění si, že já jako jednotlivec jsem ve finále zodpovědný svoje rozhodnutí, zda budu konat zlo nebo dobro. Co tím myslím? Autor v textu na několika místech silně kritizuje všudypřítomné poválečné výmluvy po procitnutí z násilnické euforie, snahu setřást odpovědnost za vlastní selhání, tedy bezobsažné nářky ve stylu „My za to nemůžeme, to oni nás zmanipulovali, to oni nás zfanatizovali!“. Připomnělo mi to Solženicyna a jeho zamyšlení ze Souostroví Gulag: „Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka.“ Ne, vážení, katarze se nekoná, tohle máme každý ve svých rukou. Text to jasně ukazuje. Čím víc lidi si to uvědomí, tím lépe. Knihu doporučuji. „A po snech bude čím dál větší poptávka! Poroste spolu s tím, jak – přes všechno to budování a rozvoj, bude komunistická myšlenka ke konci režimu očividně stagnovat. Ideologie se bude vzdalovat reálnému životu, lidé stahovat do soukromí a společnost propadat do šedi, nudy a deprese. Je přece tak svůdné vidět se nikoliv jako uštvaný inženýr nebo životem znuděná účetní z jedenáctého patra šedivého paneláku, ale jako dědic tradic divokých horských jezdců X, následník lidu krále Y, příslušník slavného národa Z, o němž píší a s nímž bojovali již staří Římané.“