Tak toto bola krása. Silný text o ženách pre ženy. Prvá próza írskej poetky Doireann Ní Ghríofa. A poézia z tejto knižky priam sála. Autorka opisuje "obyčajný" ženský svet - domáce práce, materstvo, výchovu detí - originálnym, umelecky hodnotným spôsobom. Vpúšťa nás do svojho súkromného života, najvnútornejších myšlienok. Cítim sa s ňou spriaznená. Druhou, o nič menej dôležitou, dejovou linkou, je Doireannino posadnuté pátranie po takmer zabudnutej šľachtične z 18. storočia, Eibhlín Dubh, autorke slavného žalospevu nad telom mŕtveho manžela. Vzkriesi jej život z nánosov času, je to historické skúmanie doteraz prehliadaného ženského sveta. Citlivý, dôverný text od talentovanej autorky. Jedna z najlepších kníh tohto roku. "Jestli se básním, které ke mně přišly za těch nocí, může říkat milostné, tak byly zamilované do deště a do alpínek, do zvláštního výraziva těhotného těla, do oblaků a do babiček. Nedostavila se žádná báseň na oslavu muže, který spal vedle mne, když jsem psala, a jehož měsícem ozářená pokožka k sobě vždycky přitáhla moje rty. Láska, jakou jsem cítila k němu, mi připadala tak nesmírná, že jsem ji nemohla nalít do úhledné nádobky básně." "Když jsem té cizí ženě pomáhala na nohy, byla jsem snad stínovým dvojčetem toho cizího člověka, který jiné noci táhl mé plačící, opilé já od zábradlí jiné řeky. Když jsem ji houpala v náručí, možná jsem houpala své vlastní bolavé já. Ta chvíle snad v sobě měla podivnou vzájemnost, znamenala jakési vyrovnání. Tím, že jsem té neznámé šeptala, že všechno bude v pořádku, jako bych odříkávala zaklínadlo za nás za všechny, aby nás zbavilo smutku a bolesti, zaříkávala jsem její bolest, jeho bolest i svou vlastní, a třeba to byla pravda, možná tentokrát už opravdu všechno bude v pořádku. Možná už je."

To je právě, ono. Básník tím vůbec nemusí chtít vyloženě něco říct. Je to jakási oslava uprostřed života, který sám o sobě oslavou, není poskládán z lehkých věcí. Tvrdá a bolestná pravda může připlout na vlnách vskutku nebývale originálních.