Přípravy na všechno

Deníček chlápka, co asi sám sebe vidí jako postavu z Fight Clubu nebo Breaking Bad. Všechny posílá do prdele, má Velký Penis, sjíždí porno, a taky se topí ve vlastní nanicovatosti a nostalgicky se rýpe v bolístkách minulosti. Zároveň je tak trochu intelektuál, ale ostatníma intošema samozřejmě pohrdá a občas klidně krade v obchodě. Při čtení knihy máte pocit, že jste na víkendu u vašeho vyhořelého otce, který se vás nezeptá, jak se máte, a místo toho vede nekonečný sebelítostný monolog o své každodenní rutině a občas si zanadává na politiku nebo na bývalou ženu. Nechápu, v čem má být hodnota tohohle díla. Sžírající kritika současnosti my ass, tohle je jenom zatuchlej maskulinní narcismus s trochou lyriky na vrchu.

Anotace knihy je výstižná. Z čtenářského aspektu bych však vyškrtl jedno z „klíčových slov“ – nuda. Elsa Aids nás totiž vezme na mdlou a temnou, ale rozhodně ne nudnou cestou dneškem. Rozchod, nová rodina. Rámec příběhu je poněkud jednoduchý, žádné peripetie a koneckonců ani nějaká šokující pointa nečeká. Tohle je sekvence života člověka, který se snaží izolovat od společnosti a zároveň ji popisuje trefnými postřehy. Člověk, který si o všech myslí své a přitom i sebe odsoudí jako všechny ostatní osoby. Atmosféra vyloženě středoevropská, se všemi normálními podivnostmi. Zbytky, obchodní řetězce, televizní bulvár, politika (ta si nezadá s reálnou předlohou, kdo asi bude „představitel krajní pravice s vrozenou vadou obličeje“?), Vietnamci, co prodávají ztvrdlé pečivo, i něco tak nevinného, jako je dětské fórum Alík. Všechno působí, jako by bylo jen jako – styk nahrazuje porno, informace konspirační teorie a bulvár. Děj se odehrává někdy u války. Ta možná ještě ani nezačala, ale zároveň taky neskončila. Napětí jí však odpovídá rozhodně, občané se chystají až k absurdním přípravám. A ovlivňuje to i děcka, které zajímají hlavě krimi zprávy. I malé neshody vedly k válečným poměrům. Byli jsme zoufalí, ale ne natolik, abychom se změnili. (s. 88) Předěly mezi kapitolami tvoří básně. Ale ani zde nemůžeme čekat nějaké emocionální lyrické kecy. Stručné verše jsou psaný v podobném duchu jako prozaické části – věcně, tísnivě a o zdánlivých banalitách (třeba to, jak chovat křečka – pije vůbec?). A přitom metaforičnost text nepostrádá, pochopitelně jím není napěchovaný, ale když už, tak už skvěle! A některé detaily jsou vykresleny perfektně, třeba scéna z porna: V dalším filmu jsme někde jinde. Pár souloží na poli mezi řádky kedluben. Když mění polohu, je slyšet praskání řapíků, jak se odlamují od bulvy. (s. 15) A celé je to odměřené. Děti nemají jména, jsou to prostě jen děti. Přítelkyně není ani přítelkyně, jen „světlovláska“. Tyhle drobnosti dotvářejí mozaiku zneklidňující atmosféry. Elsa Aids napsal velkou věc – současnou, intenzivní a trefnou. Za mě nejlepší česká próza roku 2020. A jak se do tohoto roku hodí, ha! Ve vedlejším pokoji, na rozkládací posteli v rohu pokoje, v černém povlečení s cákanci zaschlého spermatu, spí moje děti. Jsou ještě malé. Ve spánku mají ruce nad hlavou. (s. 91)