Lazarská v zimě a jiné básně

Básnickou tvorbu Elsy Aidse mám rád, a přestože mi více konvenovala v jeho Knize omezení, i Lazarská v zimě je skvělá sbírka, jež svědčí o autorově svrchované poetické intuici. Jde opět o básně uvážlivé a úpěnlivé, reflexe „špatných začátků“ a „tlumených pádů“, byť tentokrát se výrazněji odehrává „v zemi ubytoven a skladů“, kde se život konzumuje narychlo, pokoutně a nejistě „lžičkou z benzínky“. Subversivní seifertovská návaznost a občasné konejšivé, hojivé (mnohdy ovšem nejednoznačně, s otazníkem, ba snad ironicky) ladění či vyznění některých textů na tom nic nezmění. Celková atmosféra hrubé, teskné vykořeněnosti zůstává: „Byl jsem zmatený / jako by mě někdo pohladil.“ Paradoxnost tohoto odcizení, nepevné vlastní půdy, nenalezené kotvy ještě podtrhuje fakt, že autor ve sbírce častěji než dříve (aspoň takový mám pocit) pracuje s konkréty – názvy, místy, osobnostmi, zážitky patrně autobiografickými. Mám tenhle postup rád, ač je vždy na místě se ptát, jestli za padesát sto let (a věřím, že jeho dílo bude mít platnost takto trvalou) budou čtenáři zjišťovat, kdo nebo co byli třeba takoví Troy Francisco, Majkelina Cat nebo Válka skladů. Uplatnění těchto vlastních jmen a poukazů na zcela určité jednotliviny má ve sbírce pochopitelně i vícerou poetickou úlohu, avšak troufám si říct, že bez googlování by bylo mé vnímání pod- a kontextu ohraničené. Zajímavý je ještě jeden postup uplatňovaný ve sbírce poměrně často. Autor jako by skládal básně z více různých náčrtů. Často je to tak, že určitý text začíná čirou, poeticky výstižnou reflexí, spíše obecnějšího, abstraktního ladění. Anebo nějakým impresivním úvodem. Pak přichází zlom a po něm konkrétnější příběh, mnohdy spjatý s předchozími verši jen velmi volně. Někdy se kombinují dva příběhy. Výraznými příklady budiž třeba texty Špatný začátek, Písek ze Sahary, Skaláry, Krmítko, Návěje či v jistém smyslu i Terapie. Podobně to někdy funguje i mezi titulem básně a jejím obsahem. Tento tvůrčí přístup mě trochu znejišťuje a pro až příliš rozvolněnou, leckdy fakticky nulovou souvislost oněch částí mi nepřijde plodný, byť rozhodně nelze říct, že by šlo o nezdařilé básně bez jakékoli působivosti. Víc mě nicméně oslovují čísla vnitřně koherentnější. Namátkou Zlatohlávek, Lazarská v zimě, Příměří, Tlumený pád, Vnitřní život, Eden, Přístřešek, Hotel Slánka. Potřeba dálky a Seifert. A taktéž jedna o onom nepokojném bezdomoví, kterou cituji níže: Lilek Z vlaku vykročím rovnou do mlhy. Přejdu koleje a stoupám po kluzkých kamenech podél zábradlí. Makléř už čeká před domkem ve svahu nad tratí. Mlčky se rozhlížím: na posteli chybí matrace, ale v kuchyni je ještě sůl, ocet, hořčice, dokonce olej. Původní majitel zemřel nedávno, říká makléř, za tu cenu je to zadarmo s takovým výhledem. Je krize, ceny stagnují. Společně svítíme do sklepa na pytel vyklíčených brambor. Přerostlé klíčky se prodírají síťovinou jako cizí vzpomínky.

Knížku jsem měla půjčenou od syna. Krásně nostalgické i drsné básně. Běžný život není jednoduchý a hezký, ale dá se na něj hezky vzpomínat...