Kniha je psána jednouchou poetikou, přitom vysvětluje pro mě složité a málo pochopitelné stavy a věci. Při čtení jsem si představovala, jak je možné, že se hluchosplepý člověk může tak dobře začlenit do života, mít sílu, odhodlání se učit (a že to nebylo jednoduché) a dotáhnout to tak daleko, vystudovat Harvard, naučit se několik světových jazyků a vůbec vnímat více a rozsáhleji než mnoho lidí bez smyslového omezení. Především část o studiu a knihách mě oslovila. Velmi silná, inspirativní a zajímavá výpověď, kterou doporučuji především kvůli autorčině osobnosti. "Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět." „Úžasné bohatství lidské zkušenosti by ztratilo něco ze své odměňující radosti, kdyby neexistovaly hranice, které je třeba překonat. Hodinka na samém vrcholu hory by nebyla ani zpolovic tak nádherná, kdyby nebylo nutné překlenout tmavá údolí.“

Nejvíc se mi líbily kapitoly o samotném studiu na Harvardu (postřehy platné obecně) a pak o vztahu ke knihám a jejich významu pro (nejen její) život. Působivá jsou také její setkání a přátelství s lidmi i pro nás zvučných jmen, nejen Bell, ale i Holmes či Twain.