Při loupání cibule

Grassův vytříbený literární styl mám moc rád, jakkoli je občas nelehké ho vstřebat. Stejně ale obdivuji i jeho osobní kvality. Jeho neochvějnou poctivost, s níž říká nahlas to, na co by většina nejradši zapomněla. Nepříjemné pravdy bez růžových brýlí, bez sebeklamu, nebo snahy zalíbit se dobovým náladám. Za svou kariéru se stal pro mnoho lidí nejen v Německu značně nepohodlným hlasem svědomí a dráždí dodnes. Že se stejně nekompromisní upřímností, s jakou glosuje veřejné dění, dokáže namířit zpytavý reflektor i na své soukromí, dokazuje tato kniha. Není to klasická autobiografie, takovou bych od Grasse ani nečekal. Pokrývá zhruba jen dvacet let autorova života, od pozdního dětství v těsně předválečném Gdaňsku po práh jeho spisovatelského věhlasu, ale právě tyhle formativní roky jsou pro jeho tvorbu i životní postoje nadmíru důležité. Na mnoha místech se dozvídáme leccos o skutečných předobrazech postav, nebo událostí známých z jeho románů, jinde Grass záměrně, s lehkým šibalstvím, trochu mlží. V čem je ale neoblomně otevřený, jsou okolnosti, za kterých se stal jedním z miliónů poblouzněných následovníků Vůdce, což ho na samém sklonku války dovedlo až do řad jednotek SS. Grass si v této životní kapitole nijak nenadržuje. Nepředstírá, že má o svém tehdejším rozpoložení a motivech jasno, opakovaně poukazuje na skutečnost, že člověk ve dvaceti a v osmdesáti není a nemůže být týž. Vlastně jde o dvě různé osobnosti, které jedna druhé nikdy nemohou plně porozumět. Přesto se o to Grass zarputile snaží a svému dávnému zrcadlovému protějšku nic neodpustí. A stejně pečlivě a přísně mapuje i své další osudy: zranění, zajetí (jestli ale v zajateckém táboře skutečně hrál kostky s budoucím papežem, ví asi opravdu jenom on), politické vystřízlivění, poválečnou nouzi, první erotické zážitky, probuzení uměleckých ambicí, první lásky atd. To všechno nevypráví tónem blahosklonného vševěda, ví, že paměť je nespolehlivá, má tendenci vylepšovat, zkreslovat, a do svých úvah tuhle nejistotu promítá. Vrstvy cibule svého životního příběhu loupá nanejvýš svědomitě, bez ohledu na slzy. Jen taková zpověď může očistit. Klobouk dolů pane Grassi.

Hrdina animáče Shrek říká o sobě a své povaze, že je jako cibule: má tolik vrstev a každá je jiná. Tak to je s námi všemi. Pokud se rozhodnete číst tuhle knihu, určitě k ní přidejte i Plechový bubínek. Knihy se prolínají a já už nevím, v které bylo co napsáno, ale rozhodně se doplňují. Prolnout realitu s fikcí umí Grass brilantně. K těm "šokujícím" odhalením: každý jsme vyrůstali v nějaké době. My po válce byli pionýry s rudými šátky a vůbec jsme nevěděli, jak protivné a obtížné to může být pro naše rodiče. Už ve škole jsme pravidelně povinně hromadně navštěvovali filmy o válce a těžké době okupace, já žil v Sudetech a moji rodiče byli dosídlenci - o tom, co se v městě dělo v době, kdy se tamní německé obyvatelstvo přihlásilo k Říši, se mlčelo, ta doba prostě neexistovala! Teprve v posledním desetiletí se tabu nacismu uvolnilo a jsme doslova zahlceni dokumenty typu Hitlerův okruh zla ap. Proto bylo přiznání Grasse, že jako teenager sloužil u SS ve své době tak šokující. V denacifikované SRN se o tomhle samozřejmě mlčelo. Takže: všeho dočasu. Když jsem mluvil se spolužačkami o našich školních letech, vzpomínaly na ně s láskou, přes všechny ty fronty u obchodů a soudruhování, kam pohlédneš. Ale doba se rychle mění. Když moje dcera chodila na základku, její spolužák sedící lavici před ní byl emo, a tak jsme vymysleli pořekadlo "můj táta byl komouš a já jsem dnes emouš". Nasmáli jsme se! Grassova autobiografie je i nadrealistická, jako jsou nadreálné i naše vzpomínky na mládí a dětství. I esesák Grass byl jen obyčejný kluk. Jeho kniha vám to poví. Díky za ni!